Blog

10 nejlepších knih roku 2020

Po roce jsem se proklikala ke statistikám na Databázi knih a je to dobrý, bylo z čeho vybírat!

Nejvíc mě baví ta funkce průměrnýho počtu stran na knihu, protože kdyby mi někdo předem řekl, že mám přečíst sedmdesát třísetstránkových bichlí, koupila bych si činky a začala posilovat, ale co oči nevidí, svaly nebolí.

A teď k tomu nejlepšímu – pořadí nedává žádnej smysl, je to prostě chronologicky, protože už tahle selekce mi zabrala víc času, než bych považovala za zdravý…

Amor Towles – Gentleman v Moskvě

Za dveřmi hotelu Metropol leží Divadelní náměstí a s ním zbytek Moskvy i bouřlivá krajina Ruska dvacátého století…
Hemží se to tu jedním osudem za druhým, hrabě Rostov je perfektní a posledních sto stran jsem schválně četla jak nejpomaleji jsem dokázala, protože jsem strašně nechtěla, aby už byl konec – kniha s velkým K tohle!

Vím, že se opakuju, ale pořád hledám ty dobrý detektivky. Protože v roce 2019 se mi to podařilo jen jednou jedinkrát, rozhodně bych trefu do černýho nečekala hned v polovině února, ale podařilo se!

Stuart Turton – Sedm smrtí Evelyn Hardcastlové

Tohle totiž byla jízda a totálně ujetá k tomu – vražda, která se jako vražda netváří, se v sedmi dnech sedmkrát zopakuje a jako by nestačilo cestování v čase, přeskakuje se navíc z těla do těla…
Jak jsem pochopila z komentářů na Databázi knih, slabší povahy těch sedm hrdinů a mraky dalších postav moc nerozdejchávaj, ale mě to bavilo hrozně moc!

Caimh Mc Donell – Muž bez tváře

Můj vztah k irský literatuře je dost ambivalentní, ale tohle bylo skvělý. Dlouho jsem se u knížky nesmála nahlas a u detektivky snad nikdy! Správně praštěný postavy, dobrá zápletka a spousta bonmotů, který jen tak nezapomenu.

Martha Batalha – Neviditelný život Eurídice Gusmaové

Bezkonkurenčně nejlepší kniha loňských koupališť a Eurídice je moje hrdinka!

Karin Lednická – Šikmý kostel

Balzám na nervy! Krásně napsanej příběh kraje, o kterým toho moc nevím a lidí, který se v něm musely protloukat jak se dalo. Šetřila jsem si každou stránku, ale přesto jsem to přečetla strašně rychle.

Dorte Hansen – Starý kraj

Tohle bylo krásný. Hned od začátku bylo jasný, že je to přesně moje krevní skupina a i když jsem se snažila, aby mi to nějakou dobu vydrželo, na víc než dva večery jsem to nenatáhla.
Vesnice na severu Německa s pomalu zanikající tradicí v kontrastu s hamburskou generací ekobio rodičů mě úplně vtáhla a relativně dlouho nepustila.

Jakuba Katalpa – Zuzanin dech

Zuzana dýchala, aby to všechno nějak vydržela a já kvůli tomu tolikrát zadržovala dech, až jsem se skoro udusila. Skvěle napsanej příběh života v hnusný době s hnusnýma následkama a světle na konci tunelu zároveň.

Lidmila Kábrtová – Koho vypijou lišky

Lidmilu Kábrtovou jsem objevila v první karanténě a tak mi přišlo fér, se k ní v tý druhý vrátit. Nezklamala ani tentokrát, ba naopak – padesát slov je fakt málo!
Napsat každou kapitolu tak, aby jich neměla ani o jedno víc nebo míň, fungovala jako příběh sama o sobě a navíc je spojit do jedný souvislý knihy, je velká frajeřina!!

Milena Štráfeldová – Guláš pro Masaryka

Nejdřív mě všechny ty historický ingredience trochu štvaly, protože mě odváděly od příběhu, ale postupně jsem jim přišla na chuť a lepší Guláš jsem nikdy nečetla!

Carlos Ruíz Zafón – Pohřebiště zapomenutých knih

Tady teda trochu švindluju, protože to není jedna kniha, ale hned čtyři, ale fungujou i samostatně a o to větší jízda pro mě celý tohle setkání se Zafónem bylo.

Když na to tak koukám, nebyl to blbej rok. Ten letošní bude asi ještě vypečenější, protože narozdíl od loňskýho lockdownu žádnou čtecí paralýzou netrpím – spíš naopak – sama jsem zvědavá, na co narazím!

Odpovědět