Zatímco v sobotu chumelilo jako na Sibiři… (jo, to vpravo je fakt řeka) … v úterý už jaro jelo na plný pecky, a to nejen venku. Ukázalo se, že i když originál je nesmírně kvalitní, kopie ho může hravě převálcovat počtem prstů u osob stojících, ležících i mrtvých… … a že jakmile jednou s tím
Už nevím, co bylo první, ale postupně se tady nakupilo tolik zlatých látek a serepetiček, že dalším logickým krokem bylo tu hromadu zdvojnásobit a přidat i něco černýho. (jo, logika je někdy dost divná věc;) Když už to takhle všechno leželo, bylo jasný, že se s tím musí něco udělat. A protože i princezny někdy
Ani se mi tomu nechce věřit a nemít důkazní materiál, asi neuvěřím, ale letí to jako prase a v pondělí to bylo 12 týdnů, co jsou tři. (1 týden, 8 a 12 – spotřeba mlíka je, myslím, zcela evidentní a není potřeba ji komentovat;) Vojtěška je čím dál tím starší, rozumnější a tudíž i galantnější.
Když se 23. prosince večer Vojtěch vyjádřil, že kravatu si na sebe NIKDY nevezme a zabouchl mi dveře před nosem, přičemž si prozpěvoval hit posledních dnů „Narodil se Kristýn nám“ a Jolanka si nadšeně nachystala štědrovečerní outfit složený z punčoch s netopýrama a černých šatů z Tesca, bylo vymalováno. Kovářovy kobyly chodí bosy. Než jsem
Zajímalo by mě, čím to je, že vždycky než se stihnu vzpamatovat, je po vánocích. Tentokrát ale i ten novej rok začal nějak rychlejc než jindy. Od dětí jsem se naučila jednu podstatnou věc – vždycky (a to bezvýhradně) je potřeba najít někoho, na koho se to dá hodit. Mám obzvláštní kliku a nemusím hledat
Další rok v háji, ale tentokrát mám pocit, že se toho stalo a změnilo tolik, jako by jich uběhlo sto 😉 A protože Vojtovi se (nejen na fotce) chce čůrat, nechám ty novoroční předsevzetí ještě chvilku uležet 😉
