Už když jsem poprvé viděla tu látku, bylo mi jasný, že to bude velkolepý, přestože malých rozměrů. Jakmile se ukázalo, že se k ní dá sehnat i zlatej tyl, bylo vymalováno. Většinou je to tak, že si přesně vymyslím co chci, pak začnu stříhat a vyleze z toho něco jinýho, což jsem se ale tentokrát
Kovářovy kobyly. Přesně to jsou moje děti. Kolouš si sukni vezme jen po meganátlaku, Vojtěška kravatu ani tak ne. Poprvé jsem někde vyčetla, že dudlíkem se miminu zničí sací reflex a nebude se kojit (případně rovnou umře). Nedala jsem jí ho, stejně se byla líná přisát a nakonec se nekojila. Neumřela, jen byla nejnespavější dítě
Jedinej den v roce, kdy se člověk může beztrestně pomstít dětem za všechny ty prudy, co s nima těch zbylých 364 musí absolvovat, je potřeba pořádně využít. (jinak jsem samozřejmě sluníčková maminečka, ale všechno si píšu a teď se jim to vrácí, hehe) Myslím, že podobnou satisfakci si zaslouží každej a to málo, co je
