Dneska jsem si celou cestu do školky libovala, jak nám to léto krásně začíná. Pak jsem dopila to kafe, co jsem s sebou vlekla, protože před odchodem z domova moje potřeby nikoho nezajímaj (zatímco následky včerejší květákový polívky jsem v tý plíně prostě nechat nemohla, i když jsem o tom zcela vážně docela dlouho přemýšlela)
Ačkoli si někdy připadám jako úchyl, co neustále na někoho míří objektivem a svou oběť nutí tvářit se inteligentně, mám strašně málo fotek. Myslím tím těch použitelných. To jsou takový, na kterých nikdo neslintá, nešilhá, nedloube se v rypáku, nedrbe se mezi nohama, nebo nemá čtyři brady a vyvalenej pupek jako stará Škopková. V červenci
Když jste kluk a máte šílenou matku, co vás nutí pózovat v sukních a šatech jen proto, že zrovna nemá po ruce holčičku odpovídajících rozměrů, nemáte to lehký. Aspoň ne do doby, než trochu povyrostete a získáte schopnost se proti takovýmu zneužívání ohradit. Důrazně. Hodně. A nahlas. Jak jinak. Má to se mnou těžký. Navíc
Konečně! Už jsem se bála, že se toho snad ani nedožiju, ale před týdnem Vojta pravil, že „tady byl ten spadlej stRom.“ Zadrnčelo mu to tam tak, až se sám lekl a dostal strach, že když tu větu nebude opakovat přesně tak, jak ji řekl poprvé, to R mu z ní zase zmizí. Nadšeně hned
Někdy v létě jsem si všimla, že kdo nemá na zádech pytel, ten jako by nebyl. Tipuju, že je to něco, co se nosí už asi tak rok a že ta móda skončila ve chvíli, kdy jsem se rozhodla, že ho taky potřebuju, protože tak to se mnou obvykle je, ale třeba se pletu. Pokud
Do školky to máme 1458 kroků. Vím to přesně, protože mi to změřil chytrý náramek, co kromě toho umí spočítat třeba i to, kolik hodin v noci spím (nebo spíš nespím) a kterej vlastně asi zas tak chytrej nebyl, protože mi klidně spadl z ruky a ztratil se. No nic. Obvykle jezdím autem. Jsem totiž
Někdy v půlce srpna jsem hledala jednu látku, kterou jsem si kdysi určitě koupila a kterou jsem nutně teď a hned potřebovala na něco, co nemohlo počkat ani minutu. Během pátrací akce jsem vytahala devět desetin skříní, krabic, šuplíků a prohrabala jsem všechny pravděpodobný i úplně nelogický místa, na kterých ty svoje poklady schraňuju. Nejenom
Vím o třech holčičkách, který šly dneska poprvé do školy v šatech ode mě. Ta naše mezi nima samozřejmě nebyla. Nikdy. Vím to naprosto přesně, protože jsem ji dneska už pošestý postavila ráno ke zdi a přinutila se vyfotit. Dělám to od prvního dne ve školce a nehodlám s tím přestat minimálně do maturity, což
