Fotografický paradox

Ačkoli si někdy připadám jako úchyl, co neustále na někoho míří objektivem a svou oběť nutí tvářit se inteligentně, mám strašně málo fotek. Myslím tím těch použitelných. To jsou takový, na kterých nikdo neslintá, nešilhá, nedloube se v rypáku, nedrbe se mezi nohama, nebo nemá čtyři brady a vyvalenej pupek jako stará Škopková. V červenci

Kulatý ráno

Do školky to máme 1458 kroků. Vím to přesně, protože mi to změřil chytrý náramek, co kromě toho umí spočítat třeba i to, kolik hodin v noci spím (nebo spíš nespím) a kterej vlastně asi zas tak chytrej nebyl, protože mi klidně spadl z ruky a ztratil se. No nic. Obvykle jezdím autem. Jsem totiž

Ušila jsem sukně. Hodně sukní!

Někdy v půlce srpna jsem hledala jednu látku, kterou jsem si kdysi určitě koupila a kterou jsem nutně teď a hned potřebovala na něco, co nemohlo počkat ani minutu. Během pátrací akce jsem vytahala devět desetin skříní, krabic, šuplíků a prohrabala jsem všechny pravděpodobný i úplně nelogický místa, na kterých ty svoje poklady schraňuju. Nejenom