Třetí adventní víkend jsem měla v plánu zahájit v křesle u kamen, kde si budu v poklidu háčkovat a poslouchat, jak venku prší. Místo toho přijel frajer, vysypal šest prostorových kubíků ke dřevníku a zmizel v mohutným slejváku pěkně domů do tepla.
Měla jsem na výběr.
Nechápu, co mě vedlo k rozhodnutí, že přeházet těch pár polínek bude příjemnější, než strávit hodinu za volantem cestou pro děti na skautskou výpravu, ale nějaká porucha za tím evidentně skrytá bude. Po téměř dvou hodinách jsem byla mokrá jak myš, zmrzlá jak sobolí hovno a ruce jsem vůbec necejtila, takže z háčkování kupodivu sešlo.
Jsem teď oficiálně něco jako Rambo a ten by se stejně k takový činnosti nesnížil, takže co už.

Z čeho ale nesešlo, byla naše tradiční parodie na pečení, kterou vzala letos do rukou Kiki, a ta má sklony k bojkotu minimalismu evidentně po mně.
Jak to dělaj všichni ty lidi, co zveřejňujou fotky cukroví jak podle pravítka, vznikajícího pod rukama usmívajících se dětiček vzorně usazených v čistoskvoucích kuchyních, je záhada, kterou bych jednou fakt ráda rozluštila.
Nám z toho lezou jen andělé na tripu pod stromkem, co si taky dal do nosu…
…v doprovodu vánočních slonů…
…a jiné halucinogenní havěti.
Ale má to svoje výhody.
Krom toho, že ty jejich výtvory bych poznala i mezi milionem jiných perníků, vydrželi se skoro celou hodinu nehádat a těch 57 minut adventní pohody má zchromlá tělesná schránka obzvlášť ocenila!