Blog

48

Apríl aneb Čas zúčtování nastal!

Jedinej den v roce, kdy se člověk může beztrestně pomstít dětem za všechny ty prudy, co s nima těch zbylých 364 musí absolvovat, je potřeba pořádně využít.
(jinak jsem samozřejmě sluníčková maminečka, ale všechno si píšu a teď se jim to vrácí, hehe)

Myslím, že podobnou satisfakci si zaslouží každej a to málo, co je k tomu potřeba se mnohonásobně vyplatí.

Protože apríl začíná hned ráno, není od věci být ve střehu už večer předem, nabrousit tužku a počkat na nějakou tvrdší fázi spánku. U někoho to je pět minut po usnutí (asi to bude tím uspávacím legáčkem na pravoboku)…

… jinde se vyplatí víc trpělivosti a i tak se musela pohnout, ale co, hlavně že se neprobudila, že jo.

Uzávám, že kdyby nebyli dva, nebylo by to tak úplně ono. Pohled na dvě polobdělý mátohy na gauči, který na sebe v šest ráno vytřeštěně čuměj a jedna přes druhou ječí „Ty máš kníra“ „Ne, ty máš kníra“ „My máme kníry?!“, vřele doporučuju všem, koho vstávání před šestou neuvádí v euforii.

Koloušovi ke cti budiž připsáno, že už delší dobu neobtěžuje s požadavkem na snídani a ty lupínky si mlíkem zaleje sama. Roky před tím to ale nedělala a to se počítá. Takže šup s barvou do krabice, protřepat, nemíchat, zavíčkovat a je to. Její výraz, když to začala nalívat, stál sám o sobě za to, ale když jsem ji úplně skálopevně přesvědčovala, že to mlíko je úplně normálně sněhobílý a ona má možná nějaký problémy s barvoslepostí, bavila jsem se ještě o trochu víc 😉

Nesnáším oblíkání.
Ani mi tak nevadí narvat do všech těch vrstev mimino, protože to se (zatím) nebrání. Když ale musím každý ráno tisíckrát opakovat, že za chvíli odcházíme a ve spoďárech na ně nikdo není zvědavej, chytá mě fantas.
Proto jsem jim dneska od rána tvrdila,  že mi přijde, jako by jim nějak vyrostly nohy a že to je fakt divný, ale možná se mi to jen zdá a pak už jsem jen čekala, až dojde na definitivní odchod a boty.
Ona taková vata ve špičce totiž dovede zázraky.

Svačiny.
Ty taky miluju.
Obzvlášť když tak dlouho přehrabuju rohlíky a hledám ten nejméň tvrdej, až sebekriticky usoudím, že strouhanka výživná není a musím na poslední chvíli letět do pekařství.
Tentokrát jsem na to ale myslela s dostatečným předstihem. Sice už asi nikdy nebudu moct do toho hračkářství, kde jsem po paní prodavačce hned po pozdravu chtěla umělý hovno, ale to nevadí. Máme tu ještě jedno a v tomhle stejně hovno maj (i když to umělý jako na potvoru ne!) a light verze s pavoukem mě nakonec taky uspokojila.

Kdyby to náhodou vypadalo, že je třeba nemám ráda, koupila jsem jim za všechny ty dnešní příkoří lentilky. Jenže jakmile jednou začnete, nedá se přestat a sladký stejně není zdravý, tak co!

Pořád si říkám, že bych chtěla bejt svoje dítě.
Dneska ale možná spíš ne 😉

6 Comments

  1. 😀 😀 Budu tě citovat: "Tlumok 4ever!!" (Být tvou mladší sestrou taky stálo za to… 😉

    1. A já si vždycky myslela, že jsem v podstatě neškodnej a mírumilovnej člověk 😉

  2. Hele co to je za boty? Ty se mi líběj 🙂

    1. Mně taky,ale meli jen dětský 😉 v deichmanu.

      1. Jé, dřív je měli i dospělácký! Měla jsem je v červený 😉 Trochu teda mačkaj prsty do špice, takže žádný BF boty, ale pěkný byly, to zas jo 😉
        A můj ty bože, bejt tvojí dítě, tak tě asi zabím 😀 😀 Nicméně píšu si na příští rok a pomstím se též 😀

        1. Já trochu doufám, že než vyrostou, zapomenou 😀

Odpovědět