Půlka srpna, květen kdesi daleko v minulosti, ale když tak na ty knihy koukám, vybavuju si je všechny, takže buď to s tím mým alzheimerem nebude až tak žhavý, nebo byly prostě dobrý. A to druhý je (bohužel pro můj mozek) značně pravděpodobnější možnost. Margaret Atwood – Příběh služebnice Že Atwoodová nepíše oddechovky jsem zjistila
Není nad to, když má člověk dítě s názorem, který k jeho prosazování neváhá použít všechny známé i neznámé zbraně a nehledí při tom na kalibr. Pak se totiž může velice snadno stát, že si takhle ráno pěkně v klidu vytáhnete kusy šatů, který si po chvilkách syslíte s tím, že konečně nastal čas je
Už delší dobu se fakt snažím nepoužívat igeliťáky. Čím větší na ně mám alergii, tím víc si všímám, jaký neskutečný množství si jich průměrnej člověk během jednoho dne nanosí domů jen proto, aby z jednoho vyndal tři rohlíky, z druhýho dva koláče, ze třetího pět rajčat, ze čvrtýho vybalil syrečky, z pátýho maso a dál
Ještě že se ty rozepsaný příspěvky maj schopnost ukládat, protože jsem úplně zapomněla, že jsem to nedopsala! A aspoň se ukáže, jestli ty dubnový knížky stály za to, aby se mi uložily do mozku, protože o týhle jeho automatický funkci poslední dobou dost pochybuju. Erlend Loe – Naivní. Super. Doppler mě bavil. Taková příjemná severská
Asi stárnu, protože batoh je jedna z věcí, který jsem naposledy nosila někdy na gymplu a myslela jsem, že už nikdy potřebovat nebudu. Jenže se mi to začalo nějak kupit a tahat počítač v tašce přes rameno, narvaný hromadou papírů ve chvíli, kdy člověk veze na kole dítě v sedačce, je prostě natolik nepraktický, že
Tenhle rekapitulační skluz musí co nejdřív skončit. Po tak dlouhý době se mi totiž dost špatně vybavuje děj většiny těch knížek. Dojmy ale zůstávaj, a to je vlastně to podstatný, tak teď nevím – že bych to tak v rámci eliminace sáhodlouhých popisů nechala navěkyvěkůamen? Ještě to promyslím! Emily St. John Mandel – Stanice 11
Obvykle všechno potřebuju mít hotový teď a hned a včera bylo pozdě, aby se eliminovalo riziko, že mě nadšení rychle opustí a ty věci zůstanou nedodělaný. Obvykle. Tentokrát jsem se ovšem překonala. Tenhle kabát jsem objevila loni v létě a usoudila jsem, že ho budu na zimu potřebovat. Během podzimu jsem na to stihla zapomenout
Že nejsem schopná si ty knihy sepsat hned, jakmile skončí měsíc, jsem si už pomalu zvykla. Tentokrát jsem ovšem až doteď žila v bludu, že jsem to už udělala, a to považuju za svůj intelektuální vrchol! Ale co, do konce března mám ještě čtyři dny, takže hurá na to: Pasi Ilmari Jääskeläïnen – Den falešné
Pokud se mi podaří neutéct od zubaře už ve chvíli, kdy v čekárně uslyším z ordinace zvuk vrtačky, ze stresu se nepočůrám cestou na křeslo a během vrtání nebudu brečet, koupím si za odměnu nějakou pěknou látku a ušiju si triko. Jednak proto, že triček není nikdy dost, ale hlavně za statečnost, protože bych mnohem
Moje ségra má tchýni, která mi kdysi poslala několik tašek látek, co si doma syslila a už prej na nic nikdy nehodlá použít. Když jsem se tím tenkrát probírala, usnesla jsem se, že se jí ani nedivím, protože kdo by asi tak mohl potřebovat šusťákovinu ve všech barvách světa, a ty tašky jsem uklidila dozadu
