Pro samý šmiglování, mytí, natírání a vytírání jsem se ke stroji skoro nedostala. Vlastně jo, ušila jsem si závěsy, takže jsem skoro praktická žena. Deka se ale dostala do fáze klinický smrti, ze který jsem ji v nepravidelných desetiminutovkách resuscitovala tak nějak průběžně. Někdy jsem večer něco nastříhala a ráno jen nevěřícně zírala, jak mě
V prosinci jsem usoudila, že nutně potřebuju čalounickou sešívačku. Sice jsem vůbec netušila na co, ale když mi ji Ježíšek fakt donesl, bylo mi jasný, že se jednou určitě bude hodit. Sem tam jsem na internetu koukala na bazary, jestli by se třeba nechtěl někdo zbavit židle, ale nějak jsem neměla štěstí. Že to tak
Máme chalupu! Jak se to stalo by samo o sobě vydalo na román, takže to prozatím není podstatný. Důležitý je, že má stodolu. V ní se kromě hromady zahradního náčiní bez násad, případně násad bez náčiní, pytlů čehosi, co možná kdysi byl písek, starých škrpálů a tak vůbec všeho, co se tak do stodoly odkládá na
Posledních pár dnů otevřu knížku tak na dvacet minut před tím, než upadnu vedrem do kómatu, ale když tak na to koukám, tak v červenci to až tak tragický nebylo. J. K. Rowling, J. Tiffany, J. Thorne – Harry Potter a prokleté dítě Obecně nemám moc ráda pokračování příběhů, který už jednou byly uzavřený. Vzhledem
Nějak jsem v tom všem plánování pozapomněla, že budou prázdniny. To je z vělký části doba bezpočítačová a bezstrojová. To první je bezesporu věc pozitivní, o tom druhým silně pochybuju, ale ještě se mi nikdy nepodařilo zabalit tak, aby v autě zbylo místo byť na přebytečnou krabičku lentilek. O šicím stroji ani nemluvím. Internet v
Knížky mám místo prášků na spaní. Když konečně večer všichni odpadnou a je ticho, potřebuju nějak vypnout mozek a přestat přemejšlet nad tím, že jim nemám co dát k snídani, protože jsem zapomněla nakoupit, že musím ráno konečně zaplatit ten telefon, nebo si už nezavolám a že jsem zase neumyla záchod. Některý fungujou trochu opačně,
Když jsem minulej pátek psala, že za týden se uvidí, jak jsem pokročila, nečekala jsem, že to uteče tak rychle. V zápalu boje s končícím školním rokem, jsem měla pocit, že skoro nešiju, ale když jsem teď vyhrabala zpod hory počmáraných sešitů, roztrhaných učebnic a čehosi nechutnýho, co byl kdysi kapsář s potřebama na výtvarku
Tak nějak jsem si to totiž naplánovala v lednu. Kupodivu se mi celkem daří nekupovat si věci, který nepotřebuju. Když to tak vezmu kolem a kolem, tak koneckonců vlastně nepotřebuju nic. Boty, spoďáry a fusekle nepočítám, bez toho to prostě nejde. S tím objednáváním látek je to trochu slabší, tam takovou pevnou vůli nemám ani
Ani se mi nechce věřit, že už to bude půl roku, co jsem došila svou veleslavnou duhovou deku. Zbyla mi z ní relativně velká hromada látek. Relativně píšu proto, že jsou to všechno asi patnácticentimetrový pruhy a s těma se toho moc dělat nedá. Spokojeně se tudíž dlouho vyvalovaly ve skříni a čekaly, až na
A sama tomu nemůžu uvěřit! Háčkování je něco, co jsem odjakživa obdivovala a vždycky chtěla umět. Trpěla jsem nějakou utkvělou představou, že to je děsně složitý a když mi to někdo nevysvětlí, nikdy se to nenaučím. Nedávno mi došla jedna zásadní věc (ano, mám vedení až přes Moskvu a učím se s tím žít) –
