Ani se mi nechce věřit, že už to bude půl roku, co jsem došila svou veleslavnou duhovou deku. Zbyla mi z ní relativně velká hromada látek. Relativně píšu proto, že jsou to všechno asi patnácticentimetrový pruhy a s těma se toho moc dělat nedá. Spokojeně se tudíž dlouho vyvalovaly ve skříni a čekaly, až na
A sama tomu nemůžu uvěřit! Háčkování je něco, co jsem odjakživa obdivovala a vždycky chtěla umět. Trpěla jsem nějakou utkvělou představou, že to je děsně složitý a když mi to někdo nevysvětlí, nikdy se to nenaučím. Nedávno mi došla jedna zásadní věc (ano, mám vedení až přes Moskvu a učím se s tím žít) –
Občas se přihodí, že po mě někdo chce ušít něco, co normálně nedělám. Několikrát jsem se takhle spálila a pak byla celou dobu zpruzená, aby mi konečně došlo, že naučit se říkat ne, je mnohem důležitější, než se snažit za každou cenu zavděčit všem. Jsou ale případy přesně opačný. Takový, kdy jsem sama překvapená, co
Nevím proč, ale ten letošní květen mi nějak horzně rychle utekl. Ani se mi nechce věřit, že jsem toho stihla přečíst tolik, ale Databáze knih má naštěstí lepší paměť než já. Jodi Picoultová – Vypravěčka Okolo týhle knížky jsem hodně dlouho chodila a pořád jsem se nemohla rozhodnout, jestli ji chci číst. To, že špatně
Nedávno jsem někde četla rozhovor, ve kterým se měl dotazovaný vyjádřit k zásadní otázce, jaký že je jeho nejoblíbenější roční období. Sice moc nechápu, koho to zajímá a proč by vlastně mělo, ale z nedostatku jiných intelektuálních podnětů jsem si ten dotaz taky musela položit. Překvapivě je to jaro. Nejen proto, že všechno konečně kvete,
Poslední díl zdánlivě nekonečného seriálu s názvem Můj další úlet je konečně tady. Po fázi stříhací a motací jsem vítězoslavně došila koberec a jsem na sebe fakt pyšná. Nevyhodit ho v půlce z okna, mě ovšem stálo víc sebezapření, než obvykle snesu. Ne proto, že by na tom bylo něco složitýho, nebo že by to
Už dlouho se mi nestalo, že bych u nějaký knížky ztvrdla víc než tejden. Teď jsem to zvládla dokonce dvakrát za měsíc, což mě přivedlo na myšlenku, že to možná nebylo těma knížkama, ale mnou. Objěktivně uznávám, že v dubnu jsem upadala večer do kómatu dřív, než jsem našla sílu rozsvítit lampičku. Nicméně když teď
Zvítězila jsem sama nad sebou! Polštář je hotovej, takže teď zbývá jen vymyslet, kam ho dát, aby mi ho nikdo nepocintal, nepoblil, nebo z něj rovnou neserval ty střapečky, který mi trvalo umotat skoro stejně tak dlouho, jako celý slavný vyšívání. Nejlepší by asi bylo dno nějaký skříně, ale to bych se zase nemohla kochat.
Nemít kalendář, neuvěřím, že je květen za rohem. Když je venku takhle hnusně, nedá se dělat nic jinýho, než vybalit všechny ty kytkatý látky a ušít z nich něco echt letního. Plavky to sice nejsou, ale nemá to k nim daleko, ne? Dříve mě tyhle titěrný věci tak nebavily, ale asi to bude tím, že
Asi tak tisíckrát jsem měla chuť do toho hodit vidle a prostě to zahrabat někam, kde to už nikdy nenajdu, ale nedalo mi to. Přesně jak jsem předpokládala tady. Celou dobu (asi tak stopadesátsedm hodin) jsem musela přemejlšet, proč mě to tak příšerně irituje a došla jsem akorát k tomu, že je to na mě
