Igelitky jsou zlo, to se asi shodnem. Jednu nespornou výhodu jim ale nejde upřít – jsou fikaně vymyšlený a i když nejsou nijak obří, vejde se toho do nich překvapivě hodně. Hrozně dlouho jsem se chystala nějakou vypreparovat, abych zjistila, jak jsou udělaný, ale dokud jsem nenarazila u Wash-m-paper na látku, co vypadá jako korek,
Rekord v odkládání překonán! Asi nemá cenu rozebírat, proč a jak se to stalo, ale podstatný je, že to všechno hodlám napravit, protože je advent a vánoční zázraky jsou moje hobby – vzhledem k rozsahu zpoždění není prostor na dlouhý řečičky, čímž se poměrně snadno zamaskuje, že u některých knih si s bídou vybavuju obal,
Naše Káťa měla narozeniny. Ne jen tak ledajaký, ale první polokulatiny a když se vyjádřila, že chce ušít šaty, nadšeně jsem jí navrhla, ať si je namaluje. Kdybych tušila, že se do toho tak obuje, možná bych svou drahou sestru instruovala předem, aby ji trochu přibrzdila v rozletu, ale opět se ukázalo, jak jsou dospělí
Půlka srpna, květen kdesi daleko v minulosti, ale když tak na ty knihy koukám, vybavuju si je všechny, takže buď to s tím mým alzheimerem nebude až tak žhavý, nebo byly prostě dobrý. A to druhý je (bohužel pro můj mozek) značně pravděpodobnější možnost. Margaret Atwood – Příběh služebnice Že Atwoodová nepíše oddechovky jsem zjistila
Není nad to, když má člověk dítě s názorem, který k jeho prosazování neváhá použít všechny známé i neznámé zbraně a nehledí při tom na kalibr. Pak se totiž může velice snadno stát, že si takhle ráno pěkně v klidu vytáhnete kusy šatů, který si po chvilkách syslíte s tím, že konečně nastal čas je
Už delší dobu se fakt snažím nepoužívat igeliťáky. Čím větší na ně mám alergii, tím víc si všímám, jaký neskutečný množství si jich průměrnej člověk během jednoho dne nanosí domů jen proto, aby z jednoho vyndal tři rohlíky, z druhýho dva koláče, ze třetího pět rajčat, ze čvrtýho vybalil syrečky, z pátýho maso a dál
Ještě že se ty rozepsaný příspěvky maj schopnost ukládat, protože jsem úplně zapomněla, že jsem to nedopsala! A aspoň se ukáže, jestli ty dubnový knížky stály za to, aby se mi uložily do mozku, protože o týhle jeho automatický funkci poslední dobou dost pochybuju. Erlend Loe – Naivní. Super. Doppler mě bavil. Taková příjemná severská
Asi stárnu, protože batoh je jedna z věcí, který jsem naposledy nosila někdy na gymplu a myslela jsem, že už nikdy potřebovat nebudu. Jenže se mi to začalo nějak kupit a tahat počítač v tašce přes rameno, narvaný hromadou papírů ve chvíli, kdy člověk veze na kole dítě v sedačce, je prostě natolik nepraktický, že
Tenhle rekapitulační skluz musí co nejdřív skončit. Po tak dlouhý době se mi totiž dost špatně vybavuje děj většiny těch knížek. Dojmy ale zůstávaj, a to je vlastně to podstatný, tak teď nevím – že bych to tak v rámci eliminace sáhodlouhých popisů nechala navěkyvěkůamen? Ještě to promyslím! Emily St. John Mandel – Stanice 11
Obvykle všechno potřebuju mít hotový teď a hned a včera bylo pozdě, aby se eliminovalo riziko, že mě nadšení rychle opustí a ty věci zůstanou nedodělaný. Obvykle. Tentokrát jsem se ovšem překonala. Tenhle kabát jsem objevila loni v létě a usoudila jsem, že ho budu na zimu potřebovat. Během podzimu jsem na to stihla zapomenout
