Asi stárnu, protože batoh je jedna z věcí, který jsem naposledy nosila někdy na gymplu a myslela jsem, že už nikdy potřebovat nebudu. Jenže se mi to začalo nějak kupit a tahat počítač v tašce přes rameno, narvaný hromadou papírů ve chvíli, kdy člověk veze na kole dítě v sedačce, je prostě natolik nepraktický, že
Tenhle rekapitulační skluz musí co nejdřív skončit. Po tak dlouhý době se mi totiž dost špatně vybavuje děj většiny těch knížek. Dojmy ale zůstávaj, a to je vlastně to podstatný, tak teď nevím – že bych to tak v rámci eliminace sáhodlouhých popisů nechala navěkyvěkůamen? Ještě to promyslím! Emily St. John Mandel – Stanice 11
Obvykle všechno potřebuju mít hotový teď a hned a včera bylo pozdě, aby se eliminovalo riziko, že mě nadšení rychle opustí a ty věci zůstanou nedodělaný. Obvykle. Tentokrát jsem se ovšem překonala. Tenhle kabát jsem objevila loni v létě a usoudila jsem, že ho budu na zimu potřebovat. Během podzimu jsem na to stihla zapomenout
Že nejsem schopná si ty knihy sepsat hned, jakmile skončí měsíc, jsem si už pomalu zvykla. Tentokrát jsem ovšem až doteď žila v bludu, že jsem to už udělala, a to považuju za svůj intelektuální vrchol! Ale co, do konce března mám ještě čtyři dny, takže hurá na to: Pasi Ilmari Jääskeläïnen – Den falešné
Pokud se mi podaří neutéct od zubaře už ve chvíli, kdy v čekárně uslyším z ordinace zvuk vrtačky, ze stresu se nepočůrám cestou na křeslo a během vrtání nebudu brečet, koupím si za odměnu nějakou pěknou látku a ušiju si triko. Jednak proto, že triček není nikdy dost, ale hlavně za statečnost, protože bych mnohem
Moje ségra má tchýni, která mi kdysi poslala několik tašek látek, co si doma syslila a už prej na nic nikdy nehodlá použít. Když jsem se tím tenkrát probírala, usnesla jsem se, že se jí ani nedivím, protože kdo by asi tak mohl potřebovat šusťákovinu ve všech barvách světa, a ty tašky jsem uklidila dozadu
Jestli to slavný Jak na nový rok, tak po celý rok platí, nemusím se letos s výběrem knih nijak zvlášť stresovat, protože na žádný kolosální hovadiny nenarazím. Tak snad to bude fungovat – ráda bych si některý loňský čtenářský zážitky odpustila. Fredrick Backman – Medvědín: My proti vám Protože Medvědín jsem přečetla jedním dechem, na tohle pokračování
Jsem měkká a obávám se, že už to nikdy jinak nebude. Zejména co se breku ve školce týká, jsem úplně marná. Tyhle ranní herecký etudy na téma Opuštěná sirota se s dalším nádechem skácí k zemi a udusí vlastníma nudlema rozdejchávám nějak čím dál tím hůř. Pro ráno bez řevu udělám evidentně cokoli, takže požadavek
Už delší dobu se snažím zbytečně nenakupovat hadry, který ušily děti někde v Asii za misku rejže z tak superkvalitního materiálu, že se po pár vypráních rozpadnou. Co jsem potřebovala (nebo spíš chtěla), to jsem si předminulej rok ušila a skoro celej loňskej rok jsem si s tím vystačila. Párkrát jsem se teda trochu zvrhla
Tuhle díru na koleni si Vojta vyrobil někdy koncem loňskýho roku. Pokud by nebyla na jedinejch slušnejch kalhotech a my se zítra nechystali do divadla, nechala bych ji stoprocentně ještě pár tejdnů vyhnít na hromadě věcí na zašití (alias Toho, co stejně dřív nebo pozdějc chytnu a vyhodim, protože se mi nebude chtít se s
