Co si ušiju, to nosím

Tak nějak jsem si to totiž naplánovala v lednu. Kupodivu se mi celkem daří nekupovat si věci, který nepotřebuju. Když to tak vezmu kolem a kolem, tak koneckonců vlastně nepotřebuju nic. Boty, spoďáry a fusekle nepočítám, bez toho to prostě nejde. S tím objednáváním látek je to trochu slabší, tam takovou pevnou vůli nemám ani

Motýlek pro buldočka

Občas se přihodí, že po mě někdo chce ušít něco, co normálně nedělám. Několikrát jsem se takhle spálila a pak byla celou dobu zpruzená, aby mi konečně došlo, že naučit se říkat ne, je mnohem důležitější, než se snažit za každou cenu zavděčit všem. Jsou ale případy přesně opačný. Takový, kdy jsem sama překvapená, co

První máj, polšářů čas

Zvítězila jsem sama nad sebou! Polštář je hotovej, takže teď zbývá jen vymyslet, kam ho dát, aby mi ho nikdo nepocintal, nepoblil, nebo z něj rovnou neserval ty střapečky, který mi trvalo umotat skoro stejně tak dlouho, jako celý slavný vyšívání. Nejlepší by asi bylo dno nějaký skříně, ale to bych se zase nemohla kochat.

Spoďárová smršť

Nemít kalendář, neuvěřím, že je květen za rohem. Když je venku takhle hnusně, nedá se dělat nic jinýho, než vybalit všechny ty kytkatý látky a ušít z nich něco echt letního. Plavky to sice nejsou, ale nemá to k nim daleko, ne? Dříve mě tyhle titěrný věci tak nebavily, ale asi to bude tím, že

Dovyšívala jsem!

Asi tak tisíckrát jsem měla chuť do toho hodit vidle a prostě to zahrabat někam, kde to už nikdy nenajdu, ale nedalo mi to. Přesně jak jsem předpokládala tady. Celou dobu (asi tak stopadesátsedm hodin) jsem musela přemejlšet, proč mě to tak příšerně irituje a došla jsem akorát k tomu, že je to na mě