Už celkem dlouho se mi to nestalo,protože jsem k sobě tvrdá, ale začátkem prosince jsem se neudržela a koupila jsem si látku jen proto, že jsem ji tam prostě nemohla nechat. Tak trochu jsem doufala, že bychom se třeba mohly vyfiknout pod stromeček, ale po zkušenostech z předchozích let jsem 23. prosince večer usoudila, že

Minulej rok jsem se na ně tak dlouho chystala, až jsem nakonec byla ráda, že jsem 23. prosince v noci vyfrkla aspoň jednu jedinou kravatu pro Vojtu, aby pod stromečkem nebyl za burana. Letos by to pravděpodobně dopadlo hodně podobně, kdyby se mě pořád někdo neptal, jestli by se tady nenašlo něco i pro kluky.

Vzhledem k tomu, že si nejsem tak úplně jistá tím, co jsem měla dneska k snídani, je dost s podivem, že naprosto přesně vím, co jsem dělala před třemi lety a pár týdny. Vážila jsem totiž sto kilo a šila jsem svoje první princeznovský šaty. Kdybych věřila na aury, čakry a třetí voči, mohla bych

Je na čase si to definitivně přiznat – zima bude. Jako už tradičně jsem měla tu velkolepou možnost se na ni připravit několikadenním vstáváním před pátou ráno, protože přechod na zimní čas se u nás bez podobných kratochvílí obejde možná někdy v daleké budoucnosti, kdy už mi to ale bude jedno, protože sama budu díky

Před pár dny začal Slow Fashion October. Jsem na sebe dost pyšná, že už víc než rok nepořebuju, aby mi někdo říkal, kterej měsíc se mám zamyslet nad tím, jestli zbytečně nenakupuju hadry vyrobený chudákama dětma někde v Bangladéši, ale zrovna se mi to hodí. Někdy loni jsem Vojtovi koupila frajerský džíny s prodřenýma kolenama.

O tom, jak to celý vzniklo a že to není z mojí hlavy, jsem už před pár týdny psala TADY , takže se (výjimečně) nebudu zdlouhavě opakovat. Postupně jsem se na ně vrhala a zase je odkládala příšernĚ dlouho, což zpětně vůbec nechápu a jediný, čím si to dokážu vysvětlit, je moje nechuť k ručnímu

Přestože maj deky něco do sebe, minulej tejden jsem čirou náhodou znovuobjevila polštářový kouzlo, spočívající v tom, že během odpoledne je hotovo, a tomu se prostě odolat nedá. Tohle léto holt bude ve znamení polštářů a tipuju, že bych konečně díky tomu mohla zredukovat zásoby zbytkových látek na pouhopouhou jednu krabici, což je bezesporu významný

Nevím, jestli byly dnesak nějaký erupce na slunci, ale Kiki po sto letech usoudila, že by si po obědě mohla dát šlofíka. Úplně mě rozhodila, protože na takový dlouhý časový úseky klidu během dne už nejsem zvyklá a vůbec jsem se nebyla schopná rozhodnout, co dělat dřív. Tyhle dilemata obvykle řeším jediným možným způsobem –

Přestože rozhodně nevlastním chrup jako z reklamy na zubní pastu, nepamatuju si, že by mě kdy tak hrozně bolel zub jako minulej víkend.  Ničeho se nebojím  tak jako zubaře a radši bych šla znovu rodit, než seděla v čekárně a poslouchala vrtačku. Tahle fobie vznikla kdysi dávno a vrcholu dosáhla ve chvíli, kdy se nejmenovaný