Jednoznačně nejnošenější (a tímpádem i nejonošenější) oblečení jsou u nás legíny. Podle toho to taky vypadá a spotřeba je neuvěřitelná. Jasně, kdybych nebyla líná našívat jí na kolena záplaty, vydržely by možná trochu delší dobu, ale tuhle snahu jsem vzdala. Přišít je tam mi totiž trvá skoro stejně dlouho, jako ušít rovnou celý gatě. Máloco
Jakmile se večer začne brzy stmívat a venku je tak jako dneska, nastává ideální čas otevřít konečně oči a začít s tou dlouho předlouho odkládanou debordelizací domácnosti. Pokud je člověk praktická žena, vezme si gumový rukavice a Savo a vlítne na to od podlahy. Ráda bych řekla, že přesně to jsem udělala, ale kecala bych.
Pro samý šmiglování, mytí, natírání a vytírání jsem se ke stroji skoro nedostala. Vlastně jo, ušila jsem si závěsy, takže jsem skoro praktická žena. Deka se ale dostala do fáze klinický smrti, ze který jsem ji v nepravidelných desetiminutovkách resuscitovala tak nějak průběžně. Někdy jsem večer něco nastříhala a ráno jen nevěřícně zírala, jak mě
Nějak jsem v tom všem plánování pozapomněla, že budou prázdniny. To je z vělký části doba bezpočítačová a bezstrojová. To první je bezesporu věc pozitivní, o tom druhým silně pochybuju, ale ještě se mi nikdy nepodařilo zabalit tak, aby v autě zbylo místo byť na přebytečnou krabičku lentilek. O šicím stroji ani nemluvím. Internet v
Když jsem minulej pátek psala, že za týden se uvidí, jak jsem pokročila, nečekala jsem, že to uteče tak rychle. V zápalu boje s končícím školním rokem, jsem měla pocit, že skoro nešiju, ale když jsem teď vyhrabala zpod hory počmáraných sešitů, roztrhaných učebnic a čehosi nechutnýho, co byl kdysi kapsář s potřebama na výtvarku
Tak nějak jsem si to totiž naplánovala v lednu. Kupodivu se mi celkem daří nekupovat si věci, který nepotřebuju. Když to tak vezmu kolem a kolem, tak koneckonců vlastně nepotřebuju nic. Boty, spoďáry a fusekle nepočítám, bez toho to prostě nejde. S tím objednáváním látek je to trochu slabší, tam takovou pevnou vůli nemám ani
Ani se mi nechce věřit, že už to bude půl roku, co jsem došila svou veleslavnou duhovou deku. Zbyla mi z ní relativně velká hromada látek. Relativně píšu proto, že jsou to všechno asi patnácticentimetrový pruhy a s těma se toho moc dělat nedá. Spokojeně se tudíž dlouho vyvalovaly ve skříni a čekaly, až na
Občas se přihodí, že po mě někdo chce ušít něco, co normálně nedělám. Několikrát jsem se takhle spálila a pak byla celou dobu zpruzená, aby mi konečně došlo, že naučit se říkat ne, je mnohem důležitější, než se snažit za každou cenu zavděčit všem. Jsou ale případy přesně opačný. Takový, kdy jsem sama překvapená, co
Poslední díl zdánlivě nekonečného seriálu s názvem Můj další úlet je konečně tady. Po fázi stříhací a motací jsem vítězoslavně došila koberec a jsem na sebe fakt pyšná. Nevyhodit ho v půlce z okna, mě ovšem stálo víc sebezapření, než obvykle snesu. Ne proto, že by na tom bylo něco složitýho, nebo že by to
Zvítězila jsem sama nad sebou! Polštář je hotovej, takže teď zbývá jen vymyslet, kam ho dát, aby mi ho nikdo nepocintal, nepoblil, nebo z něj rovnou neserval ty střapečky, který mi trvalo umotat skoro stejně tak dlouho, jako celý slavný vyšívání. Nejlepší by asi bylo dno nějaký skříně, ale to bych se zase nemohla kochat.
