Jsem v půlce

Dvakrát měř, jednou řež. Moje nečastějc porušovaný přísloví (ranní ptáče dál doskáče mu šlape na paty, ale za těch deset let už jsem celkem vycvičená a sem tam si i poskočím). Platí to nejen u focení… …ale hlavně u toho stříhání (kupodivu). Tak jsem se do toho zabrala, že když jsem vítězoslavně složila celou deku, ukázalo

Zvětšuje se

Někdy se ta moje výrazná matematická nedostatečnost víc než hodí. Třeba ve chvíli, kdy si předem nejsem schopná vypočítat pravděpodobnost výskytu stejně velkých odstřižků a s tím spojenou případnou paniku z nesouměrnýho výsledku. Ačkoli bych tomu nevěřila, ukázalo se, že to zas tak žhavý není. Sešila jsem dvojice k sobě a pak ještě jednou a

Deka jako zbraň

Včera nám cestu na chalupu zpestřovali zajíci, který v davech přebíhali přes silnici. Děti mě poučili, že to jsou březňáci, což znaj z Já, Baryk, že je to známka jara a hlavně je nemám přejet, protože i kdybych je teoreticky uměla stáhnout z kůže a upéct, stejně by je nežrali. Já jsem asi taky březňák.

Králíci jsou hit

Nemáme doma žádný rybičky, křečky, morčata, šneky, strašilky, fretku, kočku a už vůbec ne psa. Prostě žádný z těch zvířat, který má každej spolužák ve škole. Jsem hrozná matka, která chudáčkům ratolestem nedopřeje ty dva dny, kdy by je bavilo si toho nebohýho tvora oňuchávat a starat se o něj. Úplně totiž vidím ty následující

Zmatek v hlavě

Ten mám poslední dobou víceméně pořád. V některých chvílích, jako třeba před prezidentskou volbou (až jsem sama sebe překvaapila jak jsem občansky uvědomělá!) to se mnou začne tak divně mávat, že si musím naordinovat cokoli, u čeho se nějak uklidním a utřídím si myšlenky. To má obvykle různou podobu. Kdysi v prehistorii, nepochybně ještě v

Polštář s jelenem

Vůbec nevím, kde se ta jelení mánie vzala, ale prostě přišla a já se nechávám převálcovat. Je to podobný jako s puntíkama, ty jsem taky začala mít ráda až před nedávnem a teď na ně nedám dopustit! To, že na novej gauč budu potřebovat polštáře, je jeho příjemná přidaná hodnota. Polštáře jsou totiž fajn v

V krabici

Prodala jsem sukni. Když jsem ji šla zabalit, abych ji mohla odnést na poštu, zjistila jsem, že nikde není. Poměrně jasně jsem si vybavovala, že jsem ji ušila a taky jsem ji měla vyfocenou, takže vymyslet jsem si ji nemohla. Na to, kam se poděla, jsem ale zaboha nemohla přijít. Díky tomu jsem ovšem po