Už delší dobu se snažím zbytečně nenakupovat hadry, který ušily děti někde v Asii za misku rejže z tak superkvalitního materiálu, že se po pár vypráních rozpadnou. Co jsem potřebovala (nebo spíš chtěla), to jsem si předminulej rok ušila a skoro celej loňskej rok jsem si s tím vystačila. Párkrát jsem se teda trochu zvrhla

Tuhle díru na koleni si Vojta vyrobil někdy koncem loňskýho roku. Pokud by nebyla na jedinejch slušnejch kalhotech a my se zítra nechystali do divadla, nechala bych ji stoprocentně ještě pár tejdnů vyhnít na hromadě věcí na zašití (alias Toho, co stejně dřív nebo pozdějc chytnu a vyhodim, protože se mi nebude chtít se s

Ty nejlepší nápady často vznikaj úplnou náhodou ve chvílích, kdy to člověk nejmíň čeká. Prvního ledna jsem si lehla na gauč s knížkou, a kdybych si nepotřebovala něco dát pod hlavu, možná bych si i něco přečetla. Protože jsem ale zrovna měla po ruce polštář s jelenem, co jsem s ním strávila loňskej první leden a

Už celkem dlouho se mi to nestalo,protože jsem k sobě tvrdá, ale začátkem prosince jsem se neudržela a koupila jsem si látku jen proto, že jsem ji tam prostě nemohla nechat. Tak trochu jsem doufala, že bychom se třeba mohly vyfiknout pod stromeček, ale po zkušenostech z předchozích let jsem 23. prosince večer usoudila, že

Minulej rok jsem se na ně tak dlouho chystala, až jsem nakonec byla ráda, že jsem 23. prosince v noci vyfrkla aspoň jednu jedinou kravatu pro Vojtu, aby pod stromečkem nebyl za burana. Letos by to pravděpodobně dopadlo hodně podobně, kdyby se mě pořád někdo neptal, jestli by se tady nenašlo něco i pro kluky.

Vzhledem k tomu, že si nejsem tak úplně jistá tím, co jsem měla dneska k snídani, je dost s podivem, že naprosto přesně vím, co jsem dělala před třemi lety a pár týdny. Vážila jsem totiž sto kilo a šila jsem svoje první princeznovský šaty. Kdybych věřila na aury, čakry a třetí voči, mohla bych

Je na čase si to definitivně přiznat – zima bude. Jako už tradičně jsem měla tu velkolepou možnost se na ni připravit několikadenním vstáváním před pátou ráno, protože přechod na zimní čas se u nás bez podobných kratochvílí obejde možná někdy v daleké budoucnosti, kdy už mi to ale bude jedno, protože sama budu díky

Před pár dny začal Slow Fashion October. Jsem na sebe dost pyšná, že už víc než rok nepořebuju, aby mi někdo říkal, kterej měsíc se mám zamyslet nad tím, jestli zbytečně nenakupuju hadry vyrobený chudákama dětma někde v Bangladéši, ale zrovna se mi to hodí. Někdy loni jsem Vojtovi koupila frajerský džíny s prodřenýma kolenama.

O tom, jak to celý vzniklo a že to není z mojí hlavy, jsem už před pár týdny psala TADY , takže se (výjimečně) nebudu zdlouhavě opakovat. Postupně jsem se na ně vrhala a zase je odkládala příšernĚ dlouho, což zpětně vůbec nechápu a jediný, čím si to dokážu vysvětlit, je moje nechuť k ručnímu