Letošní listopad byl tak hektickej, že utekl dřív, než jsem se stihla vůbec rozkoukat – až se sama zpětně divím, že jsem vůbec aspoň něco přečetla… Chaim Potok – Davitina harfa Další parádní Potok, tentokrát spíš o hledání víry, než jejím posilování. Davita vyrůstá v New Yorku v době, kdy se na druhý straně oceánu
Dodneška si pamatuju, že jsme v obýváku na stolku a i jinde měli háčkovaný dečky, který mamka jednou za čas všechny namočila ve vaně a pak sušila přišpendlený k už nevím čemu, aby byly rovný a vypnutý. Jako malá jsem je obdivovala, v pubertě mi připadaly trapný a teď by se mi možná zase líbily,
Buď jsem na něco zapomněla , nebo byl ten začátek školního roku natolik náročnej, že jsem usínala dřív, než jsem se stihla začíst. Tipuju to druhý… Chaim Potok – Vyvolení Vůbec nechápu, jak je možný, že mě Potok až doteď míjel, ale pokud by se udělovala cena za objev roku, má ji ode mě jistou.
Třetí adventní víkend jsem měla v plánu zahájit v křesle u kamen, kde si budu v poklidu háčkovat a poslouchat, jak venku prší. Místo toho přijel frajer, vysypal šest prostorových kubíků ke dřevníku a zmizel v mohutným slejváku pěkně domů do tepla. Měla jsem na výběr. Nechápu, co mě vedlo k rozhodnutí, že přeházet těch
V srpnu obvykle moc nečtu, protože je vedro a já jsem utahaná a usínám po pár stránkách. Letošní výkon ovlivnilo jednak počasí (celkem chladno), druhak děti (u vody se už zabavěj relativně sami) a třeťak dobrej výběr knih (až na tu jednu), u kterých se usnout prostě nedalo únava-neúnava. Min Jin Lee – Pačinko Na
Rekord v odkládání překonán! Asi nemá cenu rozebírat, proč a jak se to stalo, ale podstatný je, že to všechno hodlám napravit, protože je advent a vánoční zázraky jsou moje hobby – vzhledem k rozsahu zpoždění není prostor na dlouhý řečičky, čímž se poměrně snadno zamaskuje, že u některých knih si s bídou vybavuju obal,
Půlka srpna, květen kdesi daleko v minulosti, ale když tak na ty knihy koukám, vybavuju si je všechny, takže buď to s tím mým alzheimerem nebude až tak žhavý, nebo byly prostě dobrý. A to druhý je (bohužel pro můj mozek) značně pravděpodobnější možnost. Margaret Atwood – Příběh služebnice Že Atwoodová nepíše oddechovky jsem zjistila
Ještě že se ty rozepsaný příspěvky maj schopnost ukládat, protože jsem úplně zapomněla, že jsem to nedopsala! A aspoň se ukáže, jestli ty dubnový knížky stály za to, aby se mi uložily do mozku, protože o týhle jeho automatický funkci poslední dobou dost pochybuju. Erlend Loe – Naivní. Super. Doppler mě bavil. Taková příjemná severská
Tenhle rekapitulační skluz musí co nejdřív skončit. Po tak dlouhý době se mi totiž dost špatně vybavuje děj většiny těch knížek. Dojmy ale zůstávaj, a to je vlastně to podstatný, tak teď nevím – že bych to tak v rámci eliminace sáhodlouhých popisů nechala navěkyvěkůamen? Ještě to promyslím! Emily St. John Mandel – Stanice 11
Že nejsem schopná si ty knihy sepsat hned, jakmile skončí měsíc, jsem si už pomalu zvykla. Tentokrát jsem ovšem až doteď žila v bludu, že jsem to už udělala, a to považuju za svůj intelektuální vrchol! Ale co, do konce března mám ještě čtyři dny, takže hurá na to: Pasi Ilmari Jääskeläïnen – Den falešné
