Půlka srpna, květen kdesi daleko v minulosti, ale když tak na ty knihy koukám, vybavuju si je všechny, takže buď to s tím mým alzheimerem nebude až tak žhavý, nebo byly prostě dobrý. A to druhý je (bohužel pro můj mozek) značně pravděpodobnější možnost. Margaret Atwood – Příběh služebnice Že Atwoodová nepíše oddechovky jsem zjistila
Ještě že se ty rozepsaný příspěvky maj schopnost ukládat, protože jsem úplně zapomněla, že jsem to nedopsala! A aspoň se ukáže, jestli ty dubnový knížky stály za to, aby se mi uložily do mozku, protože o týhle jeho automatický funkci poslední dobou dost pochybuju. Erlend Loe – Naivní. Super. Doppler mě bavil. Taková příjemná severská
Tenhle rekapitulační skluz musí co nejdřív skončit. Po tak dlouhý době se mi totiž dost špatně vybavuje děj většiny těch knížek. Dojmy ale zůstávaj, a to je vlastně to podstatný, tak teď nevím – že bych to tak v rámci eliminace sáhodlouhých popisů nechala navěkyvěkůamen? Ještě to promyslím! Emily St. John Mandel – Stanice 11
Že nejsem schopná si ty knihy sepsat hned, jakmile skončí měsíc, jsem si už pomalu zvykla. Tentokrát jsem ovšem až doteď žila v bludu, že jsem to už udělala, a to považuju za svůj intelektuální vrchol! Ale co, do konce března mám ještě čtyři dny, takže hurá na to: Pasi Ilmari Jääskeläïnen – Den falešné
Jestli to slavný Jak na nový rok, tak po celý rok platí, nemusím se letos s výběrem knih nijak zvlášť stresovat, protože na žádný kolosální hovadiny nenarazím. Tak snad to bude fungovat – ráda bych si některý loňský čtenářský zážitky odpustila. Fredrick Backman – Medvědín: My proti vám Protože Medvědín jsem přečetla jedním dechem, na tohle pokračování
Že potřebuju síťovku, říkám už pár let, ale kupodivu mě za celou tu dobu ani jednou nenapadlo, že už vlastně umím háčkovat a můžu si ji udělat sama. Nenarazit na tenhle provázek v klubíčku, možná bych si ji i někde koupila. Takhle se ale nebylo na co vymlouvat. Přibejvalo to skoro samo a to se
Aniž bych to plánovala, podařilo se mi v závěru roku vytvořit dva rekordy: 1. v listopadu jsem dočetla nejdelší „knihu“ svýho života (protože ty čtyři díly to má podle mě jen proto, že takovou bichli by nikdo nedokázal svázat) a 2. hned vzápětí jsem úplným omylem dočetla bezkonkurenčně největší sračku pro rok 2018 – vzhledem
Poslední den roku si vyloženě říká o nějaký to bilancování, jak jsem tak pochopila po zběžným prolítnutí internetu. Na cokoli hlubokomyslnýho jsem dneska nějaká unavená, takže to nechám na jindy. Při prohlížení prosincových fotek jsem ovšem narazila na tyhle skvosty, který by rozhodně neměly zapadnout. Už jen proto, že mě při nich napadlo, že 1.
Když poslední dobou tvrdím, že něco už NIKDY nehodlám absolvovat, musím se sama sobě smát. Už tolikrát se totiž ukázalo, že moje paměť s přibývajícím časem slábne a dříve či později nevyhnutelně nastane chvíle, kdy si řeknu, že to přece zas tak strašný nebylo a zkusím to znovu. (Teď mě tak napadá, jestli přesně tenhle
Ségra měla narozeniny. A protože je to žena veskrze praktická, ušetřila mě stresů s vymýšlením dárku. Nebo teda zdánlivě ušetřila. Požadavek na pončo s kapucou byl zcela konkrétní, to jí musím nechat. Když jsem se ale zeptala, jakou by asi tak mělo mít barvu, poslala mi tyhle obrázky (plus pár dalších, ale myslím že i
