Aniž bych to plánovala, podařilo se mi v závěru roku vytvořit dva rekordy: 1. v listopadu jsem dočetla nejdelší „knihu“ svýho života (protože ty čtyři díly to má podle mě jen proto, že takovou bichli by nikdo nedokázal svázat) a 2. hned vzápětí jsem úplným omylem dočetla bezkonkurenčně největší sračku pro rok 2018 – vzhledem
Poslední den roku si vyloženě říká o nějaký to bilancování, jak jsem tak pochopila po zběžným prolítnutí internetu. Na cokoli hlubokomyslnýho jsem dneska nějaká unavená, takže to nechám na jindy. Při prohlížení prosincových fotek jsem ovšem narazila na tyhle skvosty, který by rozhodně neměly zapadnout. Už jen proto, že mě při nich napadlo, že 1.
Když poslední dobou tvrdím, že něco už NIKDY nehodlám absolvovat, musím se sama sobě smát. Už tolikrát se totiž ukázalo, že moje paměť s přibývajícím časem slábne a dříve či později nevyhnutelně nastane chvíle, kdy si řeknu, že to přece zas tak strašný nebylo a zkusím to znovu. (Teď mě tak napadá, jestli přesně tenhle
Ségra měla narozeniny. A protože je to žena veskrze praktická, ušetřila mě stresů s vymýšlením dárku. Nebo teda zdánlivě ušetřila. Požadavek na pončo s kapucou byl zcela konkrétní, to jí musím nechat. Když jsem se ale zeptala, jakou by asi tak mělo mít barvu, poslala mi tyhle obrázky (plus pár dalších, ale myslím že i
Bambule mě vždycky fascinovaly. Úplně si vybavuju, jak jsem jako malá neustále vystřihovala ty papírový kolečka a omotávala je vlnou jen pro ten pocit, kdy se to nakonec rozstříhlo a bambule byla na světě. Taky si ovšem až moc živě vybavuju ten vopruz, než se to namotalo, díky kterýmu jsem se do nich vůbec neměla
Byl jeden nechutnej domeček a v tom domečku já. A stoleček. Špinavej jak prase a s epesním černým sklem jako třešničkou na dortu. Než jsem si uvědomila, co dělám, táhla jsem ho do auta a byl můj. Sklo v místnosti, kde se pohybujou mé drahé, klidné a slušně vychované děti, je jedno velký NE. A
Zdá se mi, že období, kdy čtu málo a navíc nic extra zajímavýho, trvá už nějak dlouho, ale tentokrát to aspoň nebyla úplná tragédie, jako během těch předchozích měsíců, takže doufám, že se blýská na lepší čtecí časy 😉 Kate Atkinson – Bůh v troskách Nejsem si jisá, co jsem si myslela, když Život za
To jsem to dopracovala. Nejenom, že skoro nečtu, ale navíc o tom nic ani nejsem schopná nic napsat! Koukám, že je půlka října v prčici, tak to musím rychle napravit, než se do toho zycklím tak, že už se z toho skluzu nikdy nevyhrabu 😉 Elena Ferrante – Geniální přítelkyně Tak dlouho to na mě
Kdo v létě nehledal ovečky z Déčka, měl by se nad sebou asi zamyslet, protože takový mezery ve vzdělání by mohly bejt zásadní. V zimě jsem jednu takovou duhovou uháčkovala, což vedlo dvě osoby ke dvěma mylným závěrům: Já usoudila, že mám odpracováno a z Déčka už na mě žádná záludnost nevyskočí, zatímco Vojta evidentně
Ty začátky školy a školky mě jednou fakt zabijou, ale kupodivu jsme to i letos (stejně jako loni) přežili. Všichni odešli tam, kam měli, a kdyby se Kiki nenechala strhnout řvací davovou psychózou, ani by nikdo nebrečel 😉 Moje zeď definitivně padla za oběť bídné škumpě, takže jsme se museli o pár metrů posunout, ale
