Co jsem četla v březnu

Tenhle rekapitulační skluz musí co nejdřív skončit. Po tak dlouhý době se mi totiž dost špatně vybavuje děj většiny těch knížek. Dojmy ale zůstávaj, a to je vlastně to podstatný, tak teď nevím – že bych to tak v rámci eliminace sáhodlouhých popisů nechala navěkyvěkůamen? Ještě to promyslím! Emily St. John Mandel – Stanice 11

Co jsem četla v únoru

Že nejsem schopná si ty knihy sepsat hned, jakmile skončí měsíc, jsem si už pomalu zvykla. Tentokrát jsem ovšem až doteď žila v bludu, že jsem to už udělala, a to považuju za svůj intelektuální vrchol! Ale co, do konce března mám ještě čtyři dny, takže hurá na to: Pasi Ilmari Jääskeläïnen – Den falešné

Co jsem četla v lednu

Jestli to slavný Jak na nový rok, tak po celý rok platí, nemusím se letos s výběrem knih nijak zvlášť stresovat, protože na žádný kolosální hovadiny nenarazím. Tak snad to bude fungovat – ráda bych si některý loňský čtenářský zážitky odpustila. Fredrick Backman – Medvědín: My proti vám Protože Medvědín jsem přečetla jedním dechem, na tohle pokračování

Co jsem četla v listopadu a v prosinci

Aniž bych to plánovala, podařilo se mi v závěru roku vytvořit dva rekordy: 1. v listopadu jsem dočetla nejdelší „knihu“ svýho života (protože ty čtyři díly to má podle mě jen proto, že takovou bichli by nikdo nedokázal svázat)  a 2. hned vzápětí jsem úplným omylem dočetla bezkonkurenčně největší sračku pro rok 2018 – vzhledem

Perníková alegorie

Poslední den roku si vyloženě říká o nějaký to bilancování, jak jsem tak pochopila po zběžným prolítnutí internetu. Na cokoli hlubokomyslnýho jsem dneska nějaká unavená, takže to nechám na jindy. Při prohlížení prosincových fotek jsem ovšem narazila na tyhle skvosty, který by rozhodně neměly zapadnout. Už jen proto, že mě při nich napadlo, že 1.

Zcela seriózní folklór

Když poslední dobou tvrdím, že něco už NIKDY nehodlám absolvovat, musím se sama sobě smát. Už tolikrát se totiž ukázalo, že moje paměť s přibývajícím časem slábne a dříve či později nevyhnutelně nastane chvíle, kdy si řeknu, že to přece zas tak strašný nebylo a zkusím to znovu. (Teď mě tak napadá, jestli přesně tenhle

Rozkvetly mi bambule

Bambule mě vždycky fascinovaly. Úplně si vybavuju, jak jsem jako malá neustále vystřihovala ty papírový kolečka a omotávala je vlnou jen pro ten pocit, kdy se to nakonec rozstříhlo a bambule byla na světě. Taky si ovšem až moc živě vybavuju ten vopruz, než se to namotalo, díky kterýmu jsem se do nich vůbec neměla