Co jsem četla v květnu

Půlka srpna, květen kdesi daleko v minulosti, ale když tak na ty knihy koukám, vybavuju si je všechny, takže buď to s tím mým alzheimerem nebude až tak žhavý, nebo byly prostě dobrý. A to druhý je (bohužel pro můj mozek) značně pravděpodobnější možnost. Margaret Atwood – Příběh služebnice Že Atwoodová nepíše oddechovky jsem zjistila

Co jsem četla v dubnu

Ještě že se ty rozepsaný příspěvky maj schopnost ukládat, protože jsem úplně zapomněla, že jsem to nedopsala! A aspoň se ukáže, jestli ty dubnový knížky stály za to, aby se mi uložily do mozku, protože o týhle jeho automatický funkci poslední dobou dost pochybuju.  Erlend Loe – Naivní. Super. Doppler mě bavil. Taková příjemná severská

Co jsem četla v březnu

Tenhle rekapitulační skluz musí co nejdřív skončit. Po tak dlouhý době se mi totiž dost špatně vybavuje děj většiny těch knížek. Dojmy ale zůstávaj, a to je vlastně to podstatný, tak teď nevím – že bych to tak v rámci eliminace sáhodlouhých popisů nechala navěkyvěkůamen? Ještě to promyslím! Emily St. John Mandel – Stanice 11

Co jsem četla v únoru

Že nejsem schopná si ty knihy sepsat hned, jakmile skončí měsíc, jsem si už pomalu zvykla. Tentokrát jsem ovšem až doteď žila v bludu, že jsem to už udělala, a to považuju za svůj intelektuální vrchol! Ale co, do konce března mám ještě čtyři dny, takže hurá na to: Pasi Ilmari Jääskeläïnen – Den falešné

Co jsem četla v lednu

Jestli to slavný Jak na nový rok, tak po celý rok platí, nemusím se letos s výběrem knih nijak zvlášť stresovat, protože na žádný kolosální hovadiny nenarazím. Tak snad to bude fungovat – ráda bych si některý loňský čtenářský zážitky odpustila. Fredrick Backman – Medvědín: My proti vám Protože Medvědín jsem přečetla jedním dechem, na tohle pokračování

Co jsem četla v listopadu a v prosinci

Aniž bych to plánovala, podařilo se mi v závěru roku vytvořit dva rekordy: 1. v listopadu jsem dočetla nejdelší „knihu“ svýho života (protože ty čtyři díly to má podle mě jen proto, že takovou bichli by nikdo nedokázal svázat)  a 2. hned vzápětí jsem úplným omylem dočetla bezkonkurenčně největší sračku pro rok 2018 – vzhledem