Tenhle rekapitulační skluz musí co nejdřív skončit. Po tak dlouhý době se mi totiž dost špatně vybavuje děj většiny těch knížek. Dojmy ale zůstávaj, a to je vlastně to podstatný, tak teď nevím – že bych to tak v rámci eliminace sáhodlouhých popisů nechala navěkyvěkůamen? Ještě to promyslím! Emily St. John Mandel – Stanice 11
Že nejsem schopná si ty knihy sepsat hned, jakmile skončí měsíc, jsem si už pomalu zvykla. Tentokrát jsem ovšem až doteď žila v bludu, že jsem to už udělala, a to považuju za svůj intelektuální vrchol! Ale co, do konce března mám ještě čtyři dny, takže hurá na to: Pasi Ilmari Jääskeläïnen – Den falešné
Jestli to slavný Jak na nový rok, tak po celý rok platí, nemusím se letos s výběrem knih nijak zvlášť stresovat, protože na žádný kolosální hovadiny nenarazím. Tak snad to bude fungovat – ráda bych si některý loňský čtenářský zážitky odpustila. Fredrick Backman – Medvědín: My proti vám Protože Medvědín jsem přečetla jedním dechem, na tohle pokračování
Aniž bych to plánovala, podařilo se mi v závěru roku vytvořit dva rekordy: 1. v listopadu jsem dočetla nejdelší „knihu“ svýho života (protože ty čtyři díly to má podle mě jen proto, že takovou bichli by nikdo nedokázal svázat) a 2. hned vzápětí jsem úplným omylem dočetla bezkonkurenčně největší sračku pro rok 2018 – vzhledem
Zdá se mi, že období, kdy čtu málo a navíc nic extra zajímavýho, trvá už nějak dlouho, ale tentokrát to aspoň nebyla úplná tragédie, jako během těch předchozích měsíců, takže doufám, že se blýská na lepší čtecí časy 😉 Kate Atkinson – Bůh v troskách Nejsem si jisá, co jsem si myslela, když Život za
To jsem to dopracovala. Nejenom, že skoro nečtu, ale navíc o tom nic ani nejsem schopná nic napsat! Koukám, že je půlka října v prčici, tak to musím rychle napravit, než se do toho zycklím tak, že už se z toho skluzu nikdy nevyhrabu 😉 Elena Ferrante – Geniální přítelkyně Tak dlouho to na mě
Je mi úplně jasný, že za pár tejdnů budu hořce litovat, že jsem to kdy vypustila z pusy, ale to vedro mi pěkně leze na mozek. Nemám skoro ani sílu číst, což je známka největší krize. Takže stručně, než se definitivně upeču: Petra Dvořáková – Dědina Nevím, jestli je to knížka pro každýho, ale ten,
V létě očividně nemám sílu číst cokoli náročnýho. Nejspíš hlavně proto, že jsou prázdniny. Buď na mě nonstop někdo mluví, nebo jsou sice zticha, ale to zase znamená, že přijde nějakej průser a v takovejch podmínkách se prostě na nic soustředit nedá. Jessie Burton – Múza O Jessie Burton jsem nikdy neslyšela a Múza je
Já než se proberu, je půlka června, tyjo! Nějak nechápu, jak se to stalo, protože květen se mi zdál nekonečnej, ale asi se to teď prostě nějak vyrovnalo. Přečetla jsem kde co a nedočetla jen jednu, takže bilance není zas tak tragická, jak jsem čekala. Alena Mornštajnová – Hana Na tohle jsem v knihovně čekala
Nejdřív jsem si říkala, že jsem toho přečetla relativně málo proto, že je venku konečně hezky a přes den není čas, ale tím to asi nebude, protože dvě z těch čtyř knih jsem sežrala během dvou dnů každou. To, že ty zbývající nemaj dohromady snad ani 300 stran a vydržely mi na zbytek měsíce musí
