Co jsem četla v únoru

Něčím jsem se nemohla vlbec prokousat, něco jsem sežrala za dva večery a něco jsem vůbec nepochopila. Už to skoro začíná bejt tradice nebo co. Abych se neopakovala, tak jako novinku znovuobjevuju audioknihy, čímž úplně porušuju svůj autistickej zvyk nikdy nemít rozečtených víc knih najednou. Kupodivu mě to ani neirituje – že by to poslouchání

Co jsem četla v lednu

Letošní rok začal slibně. Ani jedna z těch knížek nebyla ztráta času a to se počítá! Navíc fungovaly přesně tak, jak jsem potřebovala. Kdykoli totiž řečtu něco, o čem musím přemýšlet celou noc a pár dnů potom, nejsem schopná se hned vrhnout na další podobnej příběh. Mám totiž slabý nervy. A ty si člověk vždycky

Co jsem četla v říjnu

Vzhledem k tomu, že něčí zuby měly během října potřebu prorážet se skrz dásně většinu nocí a když jsem osmkrát vzhůru, už ráno se těším, až si půjdu v osm lehnout, se mi ani nechce věřit, že jsem toho přečetla tolik. A dokonce nic z toho nebyla kravina, takže můžu s klidem doporučovat o stobrko:

Co jsem četla v září

Dvakrát jsem se trefila přesně, dvakrát totálně vedle. Pokud nevíte, co číst a hlavně co ne, tak tady to je: Riikka Pulkkinen – Zapomenuté šaty Šaty jsou ve skříni babičky, která umírá na rakovinu. Podle toho, co jsem si přečetla na zadní stránce knihy, byli svýho času Finové úplně nadšený tím,jak se postupně příběh oněch