Preventivně jsem si zakázala se těšit, protože pravděpodobnost, že všechny tři děti budou zdravý a podaří se nám nakonec odjet, se mi zdála nebezpečně malá. Ale nezakřikla jsem to, neuvěřitelné se stalo skutečným a my jsme po roce opustili rodnou placku a vydali se za horským vzduchem. Po Vojtově loňském přístupu k lyžování, jsem sebou
Protože děti zásadně nesrovnávám, nenapíšu, že ačkoli jí je dneska přesně rok a čtvrt, je ze všech bezkonkurenčně nejvíc pozadu. Ono totiž záleží na úhlu pohledu. Poslední dobou sílí moje podezření, že to spíš má úplně na salámu. Naše Kiki totiž 1. nechodí, ačkoli pokud se v okolí vyskytuje kdokoli, kdo jí je ochoten obdivně
Vzhledem k tomu, že mi ráno cestou pro rohlíky, během těch omnácti kroků tam a osmnácti zpátky, stihly zamrznout chlupy v obou nosních dírkách, jsem usoudila, že do školky nedojdu. Možná bych to s termoskou grogu zvládla, ale jsem dáma a před osmou ráno nechlastám. Vymyslela jsem zdánlivě geniální plán: Nechám Vojtu doma, on si
Letos jsem na svoje poměry nějak extrémně napřed. Nejen že mám den před Ježíškem zabalený skoro všechny dárky, ale dokonce jsem včera došila ten poslední handmade. Taky jsme večer s velkou slávou přivlekli domů strom. Ráda bych řekla stromeček, ale ten kmen o průměru dvou dětských hlav takový označení prostě popírá. Abych nebyla moc v
A doma dokonce víc než venku. Ne že bych se netěšila na prázdniny, ale začínám mít pochybnosti, že je všichni přežijou ve zdraví. Kiki je čím dál tím expanzivnější. Přestože na to, aby se vybičovala a udělala byť jedinej krok, je buď moc líná, nebo opatrná (nebo nejspíš oboje), dokáže se přemísťovat rychlostí blesku. Taky
Dneska jsme se s velkou slávou vypravili bruslit. A když říkám s velkou slávou, myslím tím bez mimina. Jak jinak. Když jsme vítězoslavně stanuli před staďákem, ukázalo se, že je zamčeno a my jsme tam o dvě a půl hodiny dřív. Náladu, rychle pokleslou těsně nad bod mrazu, se mi podrželo zachránit za pomoci dvou
Znáte takový ty scény z filmů, kde dojde k bouračce na dálnici, deset aut sešrotovaných jak harmoniky, přijedou hasiči s nůžkama na plech, kterýma z nich vystříhaj všechny pasažéry, všichni nakonec přežijou a hudba vítězně hraje? Jestli ne, je nejvyšší čas to napravit, protože pořádnej happyend se hodí vždycky. Já takovej film neviděla asi sto
Poslední dobou se mi stává často, že než si ráno stihnu vypít kafe, je večer. Začínám si na to pomalu zvykat. Nic jinýho mi ani nezbejvá, protože jsem zatím nepřišla na žádnej účinnej způsob, kterým by se dal čas zpomalit. Že to podobně funguje i s delším časovým úsekem, než je den, mě celkem překvapilo.
Ačkoli si někdy připadám jako úchyl, co neustále na někoho míří objektivem a svou oběť nutí tvářit se inteligentně, mám strašně málo fotek. Myslím tím těch použitelných. To jsou takový, na kterých nikdo neslintá, nešilhá, nedloube se v rypáku, nedrbe se mezi nohama, nebo nemá čtyři brady a vyvalenej pupek jako stará Škopková. V červenci
Vím o třech holčičkách, který šly dneska poprvé do školy v šatech ode mě. Ta naše mezi nima samozřejmě nebyla. Nikdy. Vím to naprosto přesně, protože jsem ji dneska už pošestý postavila ráno ke zdi a přinutila se vyfotit. Dělám to od prvního dne ve školce a nehodlám s tím přestat minimálně do maturity, což
