Třetí adventní víkend jsem měla v plánu zahájit v křesle u kamen, kde si budu v poklidu háčkovat a poslouchat, jak venku prší. Místo toho přijel frajer, vysypal šest prostorových kubíků ke dřevníku a zmizel v mohutným slejváku pěkně domů do tepla. Měla jsem na výběr. Nechápu, co mě vedlo k rozhodnutí, že přeházet těch
Poslední den roku si vyloženě říká o nějaký to bilancování, jak jsem tak pochopila po zběžným prolítnutí internetu. Na cokoli hlubokomyslnýho jsem dneska nějaká unavená, takže to nechám na jindy. Při prohlížení prosincových fotek jsem ovšem narazila na tyhle skvosty, který by rozhodně neměly zapadnout. Už jen proto, že mě při nich napadlo, že 1.
Ty začátky školy a školky mě jednou fakt zabijou, ale kupodivu jsme to i letos (stejně jako loni) přežili. Všichni odešli tam, kam měli, a kdyby se Kiki nenechala strhnout řvací davovou psychózou, ani by nikdo nebrečel 😉 Moje zeď definitivně padla za oběť bídné škumpě, takže jsme se museli o pár metrů posunout, ale
Sundala jsem ze dveří vánoční věnec. Půlka února je na to totiž ideální čas, ehm. Na moji obranu je potřeba podotknout, že na něm nevisela ani jedna vánoční koule a dal se tak relativně snadno považovat za takovou podzimně-zimní dekoraci. Pak stačilo spojit unuděnou Jolanku a obrovskou tašku všemožných mašlí, kterou si opatruju jako oko
Naše Kiki miluje Prasátko Pepinu. Sice umí říct dohromady asi dvě a půl slova, ale Pepa je jedno z nich. Taky si ji umí pouštět sama na telefonu, což několikrát denně fakt oceňuju. Co už mě tolik nerajcuje, jsou ty reklamy, který se jí sem tam zapnou před tím, než se Pepina vítězoslavně vyválí v
Hrozně dlouho o škole nechtěl ani slyšet. Aktovka byla to poslední na světě, co by si přál dostat k vánocům nebo narozeninám a kdykoli jsem doma předváděli divadlo s názvem Tvá starší sestra píše domácí úkol a možná ji při tom zabiju, ostentativně opouštěl místnost. To bych ale nejradši udělala taky, takže se vlastně ani nedivím. Během prázdnin
Preventivně jsem si zakázala se těšit, protože pravděpodobnost, že všechny tři děti budou zdravý a podaří se nám nakonec odjet, se mi zdála nebezpečně malá. Ale nezakřikla jsem to, neuvěřitelné se stalo skutečným a my jsme po roce opustili rodnou placku a vydali se za horským vzduchem. Po Vojtově loňském přístupu k lyžování, jsem sebou
Protože děti zásadně nesrovnávám, nenapíšu, že ačkoli jí je dneska přesně rok a čtvrt, je ze všech bezkonkurenčně nejvíc pozadu. Ono totiž záleží na úhlu pohledu. Poslední dobou sílí moje podezření, že to spíš má úplně na salámu. Naše Kiki totiž 1. nechodí, ačkoli pokud se v okolí vyskytuje kdokoli, kdo jí je ochoten obdivně
Vzhledem k tomu, že mi ráno cestou pro rohlíky, během těch omnácti kroků tam a osmnácti zpátky, stihly zamrznout chlupy v obou nosních dírkách, jsem usoudila, že do školky nedojdu. Možná bych to s termoskou grogu zvládla, ale jsem dáma a před osmou ráno nechlastám. Vymyslela jsem zdánlivě geniální plán: Nechám Vojtu doma, on si
Letos jsem na svoje poměry nějak extrémně napřed. Nejen že mám den před Ježíškem zabalený skoro všechny dárky, ale dokonce jsem včera došila ten poslední handmade. Taky jsme večer s velkou slávou přivlekli domů strom. Ráda bych řekla stromeček, ale ten kmen o průměru dvou dětských hlav takový označení prostě popírá. Abych nebyla moc v
