Někdy se to tak stane. Člověk jde k sousedům na kafe a než se vzpamatuje, vrací se domů pro kolečko, protože dostane nabídku, která se prostě neodmítá. Už jen proto, že váží 51 kilo a svalit ji na tu decimálku bylo mnohem jednodušší, než ji z ní zvednout.Ale kde je vůle a svaly, tam jde
Říjen je měsíc, kdy se šijou princeznovský šaty. Letošní narozeniny se nezadržitelně blížej a já už vybírám barvu, objednávám látky a vymejšlím, jak to bude vypadat tentokrát, přičemž mi došlo, že ty loňský tu nemám – chyba! Růžová u Kiki frčí a když jsem náhodou objevila tyhle textilní kytky, bylo jasno.Saténovou spodničkou člověk nikdy nic
Jubilejní září je tu! Ani se mi nechce věřit, že už desátej rok nastupuje někdo do nějaký vzdělávací instituce, ale fotky nelžou! A protože jich je i tak dost, nebudu to zbytečně okecávat – tohle stejně řekne víc, než tisíc slov: Jolanka Poprvé do školky:Podruhý:A potřetí:První třída:Druhá:Třetí:Čtvrtá:Pátá:Šestá:A sedmá?! Vojta poprvé do školky:Podruhý:Potřetí:První třída:Druhá:Třetí:A čtvrtá: Kiki
Člověk si zvykne i na šibenici. Od tý se karanténa zas až tak neliší. Nevěřila bych tomu, ale postupně si to všechno tak nějak sedlo. Prvního dubna, tradičně můj oblíbenej den v roce, protože nic člověka nepotěší tak, jako když může trochu vytrolit vlastní děti. Letos jsem předvečer Apríla strávila v pilných přípravách s provizorním
Mám takovej neblahej pocit, že na letošní jaro jen tak nezapomenu, ale ráda bych si pamatovala spíš to dobrý. To, jak jsem tak dlouho měla pocit, že dělat si zásoby je zbytečný, až jsem na poslední chvíli v naprostý panice nakoupila tři kila masa, pytle těstovin a asi deset konzerv s rajčatama (vůbec nevím proč,
Třetí adventní víkend jsem měla v plánu zahájit v křesle u kamen, kde si budu v poklidu háčkovat a poslouchat, jak venku prší. Místo toho přijel frajer, vysypal šest prostorových kubíků ke dřevníku a zmizel v mohutným slejváku pěkně domů do tepla. Měla jsem na výběr. Nechápu, co mě vedlo k rozhodnutí, že přeházet těch
Poslední den roku si vyloženě říká o nějaký to bilancování, jak jsem tak pochopila po zběžným prolítnutí internetu. Na cokoli hlubokomyslnýho jsem dneska nějaká unavená, takže to nechám na jindy. Při prohlížení prosincových fotek jsem ovšem narazila na tyhle skvosty, který by rozhodně neměly zapadnout. Už jen proto, že mě při nich napadlo, že 1.
Ty začátky školy a školky mě jednou fakt zabijou, ale kupodivu jsme to i letos (stejně jako loni) přežili. Všichni odešli tam, kam měli, a kdyby se Kiki nenechala strhnout řvací davovou psychózou, ani by nikdo nebrečel 😉 Moje zeď definitivně padla za oběť bídné škumpě, takže jsme se museli o pár metrů posunout, ale
Sundala jsem ze dveří vánoční věnec. Půlka února je na to totiž ideální čas, ehm. Na moji obranu je potřeba podotknout, že na něm nevisela ani jedna vánoční koule a dal se tak relativně snadno považovat za takovou podzimně-zimní dekoraci. Pak stačilo spojit unuděnou Jolanku a obrovskou tašku všemožných mašlí, kterou si opatruju jako oko
Naše Kiki miluje Prasátko Pepinu. Sice umí říct dohromady asi dvě a půl slova, ale Pepa je jedno z nich. Taky si ji umí pouštět sama na telefonu, což několikrát denně fakt oceňuju. Co už mě tolik nerajcuje, jsou ty reklamy, který se jí sem tam zapnou před tím, než se Pepina vítězoslavně vyválí v
