Do hor!

Preventivně jsem si zakázala se těšit, protože pravděpodobnost, že všechny tři děti budou zdravý a podaří se nám nakonec odjet, se mi zdála nebezpečně malá. Ale nezakřikla jsem to, neuvěřitelné se stalo skutečným a my jsme po roce opustili rodnou placku a vydali se za horským vzduchem. Po Vojtově loňském přístupu k lyžování, jsem sebou

Rok a čtvrt!

Protože děti zásadně nesrovnávám, nenapíšu, že ačkoli jí je dneska přesně rok a čtvrt, je ze všech bezkonkurenčně nejvíc pozadu. Ono totiž záleží na úhlu pohledu. Poslední dobou sílí moje podezření, že to spíš má úplně na salámu. Naše Kiki totiž 1. nechodí, ačkoli pokud se v okolí vyskytuje kdokoli, kdo jí je ochoten obdivně

Přituhuje

A doma dokonce víc než venku. Ne že bych se netěšila na prázdniny, ale začínám mít pochybnosti, že je všichni přežijou ve zdraví. Kiki je čím dál tím expanzivnější. Přestože na to, aby se vybičovala a udělala byť jedinej krok, je buď moc líná, nebo opatrná (nebo nejspíš oboje), dokáže se přemísťovat rychlostí blesku. Taky

Narozeninová róba aneb Jak jsem ji vystříhala

Znáte takový ty scény z filmů, kde dojde k bouračce na dálnici, deset aut sešrotovaných jak harmoniky, přijedou hasiči s nůžkama na plech, kterýma z nich vystříhaj všechny pasažéry, všichni nakonec přežijou a hudba vítězně hraje? Jestli ne, je nejvyšší čas to napravit, protože pořádnej happyend se hodí vždycky. Já takovej film neviděla asi sto

Fotografický paradox

Ačkoli si někdy připadám jako úchyl, co neustále na někoho míří objektivem a svou oběť nutí tvářit se inteligentně, mám strašně málo fotek. Myslím tím těch použitelných. To jsou takový, na kterých nikdo neslintá, nešilhá, nedloube se v rypáku, nedrbe se mezi nohama, nebo nemá čtyři brady a vyvalenej pupek jako stará Škopková. V červenci