Perníková alegorie

Poslední den roku si vyloženě říká o nějaký to bilancování, jak jsem tak pochopila po zběžným prolítnutí internetu. Na cokoli hlubokomyslnýho jsem dneska nějaká unavená, takže to nechám na jindy. Při prohlížení prosincových fotek jsem ovšem narazila na tyhle skvosty, který by rozhodně neměly zapadnout. Už jen proto, že mě při nich napadlo, že 1.

Do hor!

Preventivně jsem si zakázala se těšit, protože pravděpodobnost, že všechny tři děti budou zdravý a podaří se nám nakonec odjet, se mi zdála nebezpečně malá. Ale nezakřikla jsem to, neuvěřitelné se stalo skutečným a my jsme po roce opustili rodnou placku a vydali se za horským vzduchem. Po Vojtově loňském přístupu k lyžování, jsem sebou

Rok a čtvrt!

Protože děti zásadně nesrovnávám, nenapíšu, že ačkoli jí je dneska přesně rok a čtvrt, je ze všech bezkonkurenčně nejvíc pozadu. Ono totiž záleží na úhlu pohledu. Poslední dobou sílí moje podezření, že to spíš má úplně na salámu. Naše Kiki totiž 1. nechodí, ačkoli pokud se v okolí vyskytuje kdokoli, kdo jí je ochoten obdivně

Přituhuje

A doma dokonce víc než venku. Ne že bych se netěšila na prázdniny, ale začínám mít pochybnosti, že je všichni přežijou ve zdraví. Kiki je čím dál tím expanzivnější. Přestože na to, aby se vybičovala a udělala byť jedinej krok, je buď moc líná, nebo opatrná (nebo nejspíš oboje), dokáže se přemísťovat rychlostí blesku. Taky