Dneska jsme se s velkou slávou vypravili bruslit. A když říkám s velkou slávou, myslím tím bez mimina. Jak jinak. Když jsme vítězoslavně stanuli před staďákem, ukázalo se, že je zamčeno a my jsme tam o dvě a půl hodiny dřív. Náladu, rychle pokleslou těsně nad bod mrazu, se mi podrželo zachránit za pomoci dvou
Znáte takový ty scény z filmů, kde dojde k bouračce na dálnici, deset aut sešrotovaných jak harmoniky, přijedou hasiči s nůžkama na plech, kterýma z nich vystříhaj všechny pasažéry, všichni nakonec přežijou a hudba vítězně hraje? Jestli ne, je nejvyšší čas to napravit, protože pořádnej happyend se hodí vždycky. Já takovej film neviděla asi sto
Poslední dobou se mi stává často, že než si ráno stihnu vypít kafe, je večer. Začínám si na to pomalu zvykat. Nic jinýho mi ani nezbejvá, protože jsem zatím nepřišla na žádnej účinnej způsob, kterým by se dal čas zpomalit. Že to podobně funguje i s delším časovým úsekem, než je den, mě celkem překvapilo.
Ačkoli si někdy připadám jako úchyl, co neustále na někoho míří objektivem a svou oběť nutí tvářit se inteligentně, mám strašně málo fotek. Myslím tím těch použitelných. To jsou takový, na kterých nikdo neslintá, nešilhá, nedloube se v rypáku, nedrbe se mezi nohama, nebo nemá čtyři brady a vyvalenej pupek jako stará Škopková. V červenci
Vím o třech holčičkách, který šly dneska poprvé do školy v šatech ode mě. Ta naše mezi nima samozřejmě nebyla. Nikdy. Vím to naprosto přesně, protože jsem ji dneska už pošestý postavila ráno ke zdi a přinutila se vyfotit. Dělám to od prvního dne ve školce a nehodlám s tím přestat minimálně do maturity, což
Kdykoli se v duchu vrátím o pět let zpátky, otočím se naruby, začne mi tikat pravý oko a za ten třas v rukou, co se mi rozjede, by se nemusel stydět ani hodně vysloužilej alkoholik před prvním ranním panákem. Myslím, že není potřeba podrobně popisovat to období, kterým si prošel každej, kdo měl někdy doma
„Já jsem tak rád, že jsem dítě a nemusím nic dělat,“ pravil Vojtěch sedící na botníku s nudlí u nosu a jednou obutou botou ve chvíli, kdy jsem jednou rukou zapínala mimino do autosedačky, druhou hledala botu a třetí se ho snažila dát vysmrkat. „Nojo, ty to máš dobrý, ale já budu dospělá UŽ za
Že na světě může existovat někdo, kdo neumírá blahem při pohledu na brouky, který se zapojej do sebe jako vagóny a navíc pak spolu lezou, to Vojtěška odmítá akceptovat. Můžu si za to sama. Tak dlouho jsem mu vtloukala do hlavy, že si přece ve školce můžou najít i jinou zábavu, než je plošticová genocida,
… protože až budete tak starý jako já, budete rádi a ještě mi poděkujete, že jsem vás k tomu nutila! Vůbec nevím, proč to opakuju každej měsíc, když mě stejně nikdo neposlouchá a i kdybych si to nablekotala do kýble a vylila jim to na hlavu, stejně by to nepomohlo. Asi jsem holt latentní masochista
Jedinej den v roce, kdy se člověk může beztrestně pomstít dětem za všechny ty prudy, co s nima těch zbylých 364 musí absolvovat, je potřeba pořádně využít. (jinak jsem samozřejmě sluníčková maminečka, ale všechno si píšu a teď se jim to vrácí, hehe) Myslím, že podobnou satisfakci si zaslouží každej a to málo, co je
