Jaro za pět dvanáct

Nedávno jsem někde četla rozhovor, ve kterým se měl dotazovaný vyjádřit k zásadní otázce, jaký že je jeho nejoblíbenější roční období. Sice moc nechápu, koho to zajímá a proč by vlastně mělo, ale z nedostatku jiných intelektuálních podnětů jsem si ten dotaz taky musela položit. Překvapivě je to jaro. Nejen proto, že všechno konečně kvete,

Přituhuje

A doma dokonce víc než venku. Ne že bych se netěšila na prázdniny, ale začínám mít pochybnosti, že je všichni přežijou ve zdraví. Kiki je čím dál tím expanzivnější. Přestože na to, aby se vybičovala a udělala byť jedinej krok, je buď moc líná, nebo opatrná (nebo nejspíš oboje), dokáže se přemísťovat rychlostí blesku. Taky

Kulatý ráno

Do školky to máme 1458 kroků. Vím to přesně, protože mi to změřil chytrý náramek, co kromě toho umí spočítat třeba i to, kolik hodin v noci spím (nebo spíš nespím) a kterej vlastně asi zas tak chytrej nebyl, protože mi klidně spadl z ruky a ztratil se. No nic. Obvykle jezdím autem. Jsem totiž