Co jsem četla v červnu

Knížky mám místo prášků na spaní. Když konečně večer všichni odpadnou a je ticho, potřebuju nějak vypnout mozek a přestat přemejšlet nad tím, že jim nemám co dát k snídani, protože jsem zapomněla nakoupit, že musím ráno konečně zaplatit ten telefon, nebo si už nezavolám a že jsem zase neumyla záchod. Některý fungujou trochu opačně,

Háčkuju!

A sama tomu nemůžu uvěřit! Háčkování je něco, co jsem odjakživa obdivovala a vždycky chtěla umět. Trpěla jsem nějakou utkvělou představou, že to je děsně složitý a když mi to někdo nevysvětlí, nikdy se to nenaučím. Nedávno mi došla jedna zásadní věc (ano, mám vedení až přes Moskvu a učím se s tím žít) –

Co jsem četla v květnu

Nevím proč, ale ten letošní květen mi nějak horzně rychle utekl. Ani se mi nechce věřit, že jsem toho stihla přečíst tolik, ale Databáze knih má naštěstí lepší paměť než já. Jodi Picoultová – Vypravěčka Okolo týhle knížky jsem hodně dlouho chodila a pořád jsem se nemohla rozhodnout, jestli ji chci číst. To, že špatně

Jaro za pět dvanáct

Nedávno jsem někde četla rozhovor, ve kterým se měl dotazovaný vyjádřit k zásadní otázce, jaký že je jeho nejoblíbenější roční období. Sice moc nechápu, koho to zajímá a proč by vlastně mělo, ale z nedostatku jiných intelektuálních podnětů jsem si ten dotaz taky musela položit. Překvapivě je to jaro. Nejen proto, že všechno konečně kvete,

Co jsem četla v dubnu

Už dlouho se mi nestalo, že bych u nějaký knížky ztvrdla víc než tejden. Teď jsem to zvládla dokonce dvakrát za měsíc, což mě přivedlo na myšlenku, že to možná nebylo těma knížkama, ale mnou. Objěktivně uznávám, že v dubnu jsem upadala večer do kómatu dřív, než jsem našla sílu rozsvítit lampičku. Nicméně když teď

Co jsem četla v březnu

Když na to teď koukám, zdá se mi, že byl ten březen nějak delší, než ostatní měsíce. Nebo za to možná mohla ta jarní únava, díky který jsem poslední dobou večer schopná jen padnout na gauč a přikrejt se knížkou. Ono je to vlastně jedno, protože to bezesporu bylo výživný, a to se počítá! Ladislav

Rozstříhala jsem to

V lednu jsem zahájila debordelizaci skříní, jejíž první fáze byla víc než úspěšná. Proto mě ani ve snu nenapadlo, že druhý kolo bude ještě výživnější. Asi za to může nějaká vrozená sklerotičnost, protože jinak si nedokážu vysvětlit to, že jsem opět zapomněla na hromadu zvanou Věci k ohni. Znáte? Pokud jste si vzali někoho, jako

Co jsem četla v únoru

Něčím jsem se nemohla vlbec prokousat, něco jsem sežrala za dva večery a něco jsem vůbec nepochopila. Už to skoro začíná bejt tradice nebo co. Abych se neopakovala, tak jako novinku znovuobjevuju audioknihy, čímž úplně porušuju svůj autistickej zvyk nikdy nemít rozečtených víc knih najednou. Kupodivu mě to ani neirituje – že by to poslouchání

Upletla jsem deku!

Dítě, který sice chodit umí, ale nehodlá se tím nechat stresovat a radši si to všude sviští po čtyřech, má hned několik výhod. Nepadá a neomlacuje si tak hlavu o hrany stolu, knihovny, vytažený šuplíky, záchodovou mísu a schody. Není potřeba za ním nikam běhat a taky mu není potřeba kupovat boty. To je všechno