Ségra měla narozeniny. A protože je to žena veskrze praktická, ušetřila mě stresů s vymýšlením dárku. Nebo teda zdánlivě ušetřila. Požadavek na pončo s kapucou byl zcela konkrétní, to jí musím nechat. Když jsem se ale zeptala, jakou by asi tak mělo mít barvu, poslala mi tyhle obrázky (plus pár dalších, ale myslím že i
Bambule mě vždycky fascinovaly. Úplně si vybavuju, jak jsem jako malá neustále vystřihovala ty papírový kolečka a omotávala je vlnou jen pro ten pocit, kdy se to nakonec rozstříhlo a bambule byla na světě. Taky si ovšem až moc živě vybavuju ten vopruz, než se to namotalo, díky kterýmu jsem se do nich vůbec neměla
Byl jeden nechutnej domeček a v tom domečku já. A stoleček. Špinavej jak prase a s epesním černým sklem jako třešničkou na dortu. Než jsem si uvědomila, co dělám, táhla jsem ho do auta a byl můj. Sklo v místnosti, kde se pohybujou mé drahé, klidné a slušně vychované děti, je jedno velký NE. A
Zdá se mi, že období, kdy čtu málo a navíc nic extra zajímavýho, trvá už nějak dlouho, ale tentokrát to aspoň nebyla úplná tragédie, jako během těch předchozích měsíců, takže doufám, že se blýská na lepší čtecí časy 😉 Kate Atkinson – Bůh v troskách Nejsem si jisá, co jsem si myslela, když Život za
To jsem to dopracovala. Nejenom, že skoro nečtu, ale navíc o tom nic ani nejsem schopná nic napsat! Koukám, že je půlka října v prčici, tak to musím rychle napravit, než se do toho zycklím tak, že už se z toho skluzu nikdy nevyhrabu 😉 Elena Ferrante – Geniální přítelkyně Tak dlouho to na mě
Kdo v létě nehledal ovečky z Déčka, měl by se nad sebou asi zamyslet, protože takový mezery ve vzdělání by mohly bejt zásadní. V zimě jsem jednu takovou duhovou uháčkovala, což vedlo dvě osoby ke dvěma mylným závěrům: Já usoudila, že mám odpracováno a z Déčka už na mě žádná záludnost nevyskočí, zatímco Vojta evidentně
Ty začátky školy a školky mě jednou fakt zabijou, ale kupodivu jsme to i letos (stejně jako loni) přežili. Všichni odešli tam, kam měli, a kdyby se Kiki nenechala strhnout řvací davovou psychózou, ani by nikdo nebrečel 😉 Moje zeď definitivně padla za oběť bídné škumpě, takže jsme se museli o pár metrů posunout, ale
Jak se stalo, že z toho křesla nalevo mám to napravo, jsem sáhodlouze popisovala tady, takže k tomu už se vracet nebudu (hurá 😉 ) Jak jsem se tak na něj celý odpoledne zálibně dívala, vzpomněla jsem si na video, který na mě nedávno kdesi vyskočilo. Tomio Okamura v něm zaníceně vykládal o tom, jak
Nevím, jestli moje sílící touha po ušáku souvisela s nějakou krizí středního věku, nebo s tím, že mám konečně kamna, ke kteým by se dal postavit, ale ve chvíli, kdy se ukázalo, že jeden úplně geniální na mě čeká na Sázavě, to začalo bejt nepodstatný. Sice jsem netušila v jakým je stavu, ale o to
Je mi úplně jasný, že za pár tejdnů budu hořce litovat, že jsem to kdy vypustila z pusy, ale to vedro mi pěkně leze na mozek. Nemám skoro ani sílu číst, což je známka největší krize. Takže stručně, než se definitivně upeču: Petra Dvořáková – Dědina Nevím, jestli je to knížka pro každýho, ale ten,
