A sama tomu nemůžu uvěřit! Háčkování je něco, co jsem odjakživa obdivovala a vždycky chtěla umět. Trpěla jsem nějakou utkvělou představou, že to je děsně složitý a když mi to někdo nevysvětlí, nikdy se to nenaučím. Nedávno mi došla jedna zásadní věc (ano, mám vedení až přes Moskvu a učím se s tím žít) –

Dítě, který sice chodit umí, ale nehodlá se tím nechat stresovat a radši si to všude sviští po čtyřech, má hned několik výhod. Nepadá a neomlacuje si tak hlavu o hrany stolu, knihovny, vytažený šuplíky, záchodovou mísu a schody. Není potřeba za ním nikam běhat a taky mu není potřeba kupovat boty. To je všechno

V krabici od Ježíška byly takový malý, roztomilý a super barevný klubíčka, se kterýma jsem si nějak nevěděla rady. Protože jsem ale pro letošek pevně rozhodnutá, že konečně přestanu být tou slavnou kovářovou kobylou, usnesla jsem se sama se sebou, že mi šála taky prospěje. A abych si usnadnila rozhodování, plánuju je tam naprat všechny.

Někdy minulej rok začala Jolanka nosit z družiny takový podivný zamotaný nudle z vlny. Při bližším ohledání se ukázalo, že jsou to spletený řetízky o průměru asi pět centimetrů a délce dva metry. Prej náhrdelníky. Nebo taky pásky, záleží na vkusu. Já žádnej nemám, proto jsem je nosila, přestože jeden byl brčálově zelenej a ten

Povzbuzena svým loňským (pokud se tak posledních 28 hodin roku dá navzat) pletařským výkonem, jsem se v novém roce rozhodla pokořit další metu. Jo, myslím to slavný obrace (bez -t -před -c, protože teď už jsem chytrá jako rádio). Neprozřetelně jsem se svěřila se svými úmysly mamce, která usoudila, že uplést jednu celou šálu hladce