Můj první svetr

Ani se mi tomu nechce věřit, ale nejenže jsem ten svetr dodělala – on jí dokonce ani není velkej! Pár poučení do budoucna jsem si z tohohle pokusu nicméně odnesla, protože takhle já prostě funguju. Než bych něco sáhodlouze študovala, radši se na všechno hned vrhnu, udělám hromadu chyb, několikrát se vším praštím, ale nakonec

Když se daří

Na začárku byla látka. Nebo vlastně spíš nebyla. Protože hodlám pokračovat ve slibně započatém nenakupování hadrů a nevlastním jedinou halenku, rozhodla jsem se to napravit a objednala si jí pro jistotu dva metry. Dorazil jeden, což mě nejdřív nepřekvapilo, protože by to nebylo poprvé, kdy jsem si něco do košíku naklikala v jiným množství, než

Pět minut

Někdy čtyři. To je zhruba doba, po kterou se Kiki vydrží zabývat něčím, co nezahrnuje destrukci okolí, případně sebe sama. Jasně, jsou dny, kdy jsem ochotná zavřít oči nad tím, že si soustředěně fixama tetuje obličej, ale poslední dobou jich je míň. Následná likvidace pohrom je totiž mnohonásobně časově náročnější a ve valný většině případů

Háčkuju!

A sama tomu nemůžu uvěřit! Háčkování je něco, co jsem odjakživa obdivovala a vždycky chtěla umět. Trpěla jsem nějakou utkvělou představou, že to je děsně složitý a když mi to někdo nevysvětlí, nikdy se to nenaučím. Nedávno mi došla jedna zásadní věc (ano, mám vedení až přes Moskvu a učím se s tím žít) –

Upletla jsem deku!

Dítě, který sice chodit umí, ale nehodlá se tím nechat stresovat a radši si to všude sviští po čtyřech, má hned několik výhod. Nepadá a neomlacuje si tak hlavu o hrany stolu, knihovny, vytažený šuplíky, záchodovou mísu a schody. Není potřeba za ním nikam běhat a taky mu není potřeba kupovat boty. To je všechno