Ukazuje se, ,že ty svetry jsou asi nějak prokletý nebo co. Tenhle jsem měla v plánu uháčkovat na horách. Plány jsou ovšem od toho, aby se bortily, takže mě vlastně ani tak nepřekvapilo, že hned první noc po příjezdu dostala drahá polovička horečku jako kráva, ráno nafasoval antibiotika a čtyři dny nevystrčil nos z chalupy.
Ani se mi tomu nechce věřit, ale nejenže jsem ten svetr dodělala – on jí dokonce ani není velkej! Pár poučení do budoucna jsem si z tohohle pokusu nicméně odnesla, protože takhle já prostě funguju. Než bych něco sáhodlouze študovala, radši se na všechno hned vrhnu, udělám hromadu chyb, několikrát se vším praštím, ale nakonec
Na začárku byla látka. Nebo vlastně spíš nebyla. Protože hodlám pokračovat ve slibně započatém nenakupování hadrů a nevlastním jedinou halenku, rozhodla jsem se to napravit a objednala si jí pro jistotu dva metry. Dorazil jeden, což mě nejdřív nepřekvapilo, protože by to nebylo poprvé, kdy jsem si něco do košíku naklikala v jiným množství, než
Je zajímavý, kolik lidí má doma hromady triček, který nenosej, ale i přesto jim je líto je vyhodit. Zjistíte to velice snadno tak, když sem tam někde utrousíte, že by se vám jich pár hodilo, protože máte v plánu je zrecykovat a nadělat z nich třeba koberečky. Ten první jsem umotala skoro před rokem a
O víkendu jsem se chystala že konečně vyzkouším svetr. Koupila jsem si na něj tuhle duhovou vlnu a byla jsem strašně zvědavá, jak to bude vypadat. Jenže. Náš Vojta miluje Déčko. O prázdninách hledal Portály a Duháček je jeho idol. Do party mu chyběla už jen ta ovečka a protože přesně ví jak na mě,
A sama to mu pořád nemůžu uvěřit! Začalo to někdy na jaře, kdy jsem u nás ve švadlence poprvé pořádně zaregistrovala tu polici s vlnou. Původně jsem totiž chtěla uháčkovat pro Kiki čepičku. Ukázalo se ale, že se nejsem schopná rozhodnout, jakou barrvu by měla mít. Vůbec jsem neměla tušení, že jich tam maj tolik
Aby to nebylo tak jednoduchý – začala jsem už v létě, kdy jsem potřebovala najít nějaký využití pro ty nastříhaný trička, který mi jednak zbyly po týhle šílenosti a druhak se nějak namnožily. Ukázalo se totiž, že všude kolem jdou lidi s plnýma skříněma věcí, co dávno nenosej ani když jsou vynést odpadky a rádi
Ani se mi tomu nechce věřit, ale fakt jsem to dokázala! Moje háčkovací schopnosti jsou totiž hodně omezený. Popravdě umím asi tři základní sloupečky (a teď mi došlo, že vlastně ani nevím, jak se tomu říká – oka? stehy? ehm?!) a bez videí na youtube bych byla totálně nahraná. Háčkovaný zvířata ve mě vždycky budily
Někdy čtyři. To je zhruba doba, po kterou se Kiki vydrží zabývat něčím, co nezahrnuje destrukci okolí, případně sebe sama. Jasně, jsou dny, kdy jsem ochotná zavřít oči nad tím, že si soustředěně fixama tetuje obličej, ale poslední dobou jich je míň. Následná likvidace pohrom je totiž mnohonásobně časově náročnější a ve valný většině případů
A sama tomu nemůžu uvěřit! Háčkování je něco, co jsem odjakživa obdivovala a vždycky chtěla umět. Trpěla jsem nějakou utkvělou představou, že to je děsně složitý a když mi to někdo nevysvětlí, nikdy se to nenaučím. Nedávno mi došla jedna zásadní věc (ano, mám vedení až přes Moskvu a učím se s tím žít) –
