Je zajímavý, kolik lidí má doma hromady triček, který nenosej, ale i přesto jim je líto je vyhodit. Zjistíte to velice snadno tak, když sem tam někde utrousíte, že by se vám jich pár hodilo, protože máte v plánu je zrecykovat a nadělat z nich třeba koberečky. Ten první jsem umotala skoro před rokem a

O víkendu jsem se chystala že konečně vyzkouším svetr. Koupila jsem si na něj tuhle duhovou vlnu a byla jsem strašně zvědavá, jak to bude vypadat. Jenže. Náš Vojta miluje Déčko. O prázdninách hledal Portály a Duháček je jeho idol. Do party mu chyběla už jen ta ovečka a protože přesně ví jak na mě,

A sama to mu pořád nemůžu uvěřit! Začalo to někdy na jaře, kdy jsem u nás ve švadlence poprvé pořádně zaregistrovala tu polici s vlnou. Původně jsem totiž chtěla uháčkovat pro Kiki čepičku. Ukázalo se ale, že se nejsem schopná rozhodnout, jakou barrvu by měla mít. Vůbec jsem neměla tušení, že jich tam maj tolik

Aby to nebylo tak jednoduchý – začala jsem už v létě, kdy jsem potřebovala najít nějaký využití pro ty nastříhaný trička, který mi jednak zbyly po týhle šílenosti a druhak se nějak namnožily.  Ukázalo se totiž, že všude kolem jdou lidi s plnýma skříněma věcí, co dávno nenosej ani když jsou vynést odpadky a rádi

Ani se mi tomu nechce věřit, ale fakt jsem to dokázala! Moje háčkovací schopnosti jsou totiž hodně omezený. Popravdě umím asi tři základní sloupečky (a teď mi došlo, že vlastně ani nevím, jak se tomu říká – oka? stehy? ehm?!) a bez videí na youtube bych byla totálně nahraná. Háčkovaný zvířata ve mě vždycky budily

Někdy čtyři. To je zhruba doba, po kterou se Kiki vydrží zabývat něčím, co nezahrnuje destrukci okolí, případně sebe sama. Jasně, jsou dny, kdy jsem ochotná zavřít oči nad tím, že si soustředěně fixama tetuje obličej, ale poslední dobou jich je míň. Následná likvidace pohrom je totiž mnohonásobně časově náročnější a ve valný většině případů

A sama tomu nemůžu uvěřit! Háčkování je něco, co jsem odjakživa obdivovala a vždycky chtěla umět. Trpěla jsem nějakou utkvělou představou, že to je děsně složitý a když mi to někdo nevysvětlí, nikdy se to nenaučím. Nedávno mi došla jedna zásadní věc (ano, mám vedení až přes Moskvu a učím se s tím žít) –

Dítě, který sice chodit umí, ale nehodlá se tím nechat stresovat a radši si to všude sviští po čtyřech, má hned několik výhod. Nepadá a neomlacuje si tak hlavu o hrany stolu, knihovny, vytažený šuplíky, záchodovou mísu a schody. Není potřeba za ním nikam běhat a taky mu není potřeba kupovat boty. To je všechno

V krabici od Ježíška byly takový malý, roztomilý a super barevný klubíčka, se kterýma jsem si nějak nevěděla rady. Protože jsem ale pro letošek pevně rozhodnutá, že konečně přestanu být tou slavnou kovářovou kobylou, usnesla jsem se sama se sebou, že mi šála taky prospěje. A abych si usnadnila rozhodování, plánuju je tam naprat všechny.

Někdy minulej rok začala Jolanka nosit z družiny takový podivný zamotaný nudle z vlny. Při bližším ohledání se ukázalo, že jsou to spletený řetízky o průměru asi pět centimetrů a délce dva metry. Prej náhrdelníky. Nebo taky pásky, záleží na vkusu. Já žádnej nemám, proto jsem je nosila, přestože jeden byl brčálově zelenej a ten