Myslela jsem si spoustu věcí. Třeba že jarní prázdniny na druhý týden v březnu mohl vymyslet jen dement. Že druhej takovej dement je ten, kdo se v tom termínu rozhodne jet na hory. Že s miminem se nikam nepotáhnu. Že lyžovat se naučí každej. Že lyžařský instruktoři jsou zvyklí na ledacos a jen tak nějakej

Přežily jsme s Kiki bezva výlet za byrokratickými radostmi ve stylovém prostředí, kde nechyběla hromada umakartu a omyvatelný nástřik barvy blitek na zdi. Zdá se, že je pro boj s úředním šimlem vybavená svatou trpělivostí a neječí moc nahlas, což je dobře, protože aspoň jedna z nás by měla bejt na takových místech v pohodě

Rozhodla jsem se, že letos to bruslení pokoříme a než začne jaro, budeme všichni kroužit ladně po staďáku jako Pljuščenkovi příbuzný! Chlapec (jo, má holčičí brusle, ale další už letos kupovat nehodlám, takže i kdyby mě za koule do průvanu věšeli, budu mu tvrdit, že jsou to dyzajnový kanady a bastafidli) udělal významný pokrok –

Zatímco v sobotu chumelilo jako na Sibiři… (jo, to vpravo je fakt řeka)  … v úterý už jaro jelo na plný pecky, a to nejen venku. Ukázalo se, že i když originál je nesmírně kvalitní, kopie ho může hravě převálcovat počtem prstů u osob stojících, ležících i mrtvých… … a že jakmile jednou s tím

Ani se mi tomu nechce věřit a nemít důkazní materiál, asi neuvěřím, ale letí to jako prase a v pondělí to bylo 12 týdnů, co jsou tři. (1 týden, 8 a 12 – spotřeba mlíka je, myslím, zcela evidentní a není potřeba ji komentovat;) Vojtěška je čím dál tím starší, rozumnější a tudíž i galantnější.

Zajímalo by mě, čím to je, že vždycky než se stihnu vzpamatovat, je po vánocích. Tentokrát ale i ten novej rok začal nějak rychlejc než jindy. Od dětí jsem se naučila jednu podstatnou věc – vždycky (a to bezvýhradně) je potřeba najít někoho, na koho se to dá hodit. Mám obzvláštní kliku a nemusím hledat

Původně jsem měla v plánu napsat co se dělo minulej měsíc. Vzhledem k tomu, že duben je už pár dnů předminulej (divný slovo) a z těch květů jsou skoro třešně, nedá se očekávat, že bych si něco pamatovala… Ještě že aspoň na to focení mi nějaká energie zbyla a tímpádem vím, že 1. první letošní

Vojta je (zabohanemůžupřijítnatopokom) absolutní Muž Zvyku. Každá věc má svý místo, každý tričko speciální určení, některý knížky se čtou výhradně na dobrou noc zatímco jiný na záchodě a co se jednou rozhodl nejíst, to nepozře ani kdyby měl hlady padnout.  Je tudíž zcela logický, že slova maj mít jen jeden význam a rozhodně by je

Nápad paní učitelky, aby si děti psaly úkoly sami do notýsku jsem vehementně schvalovala. Minulý čas je zcela na místě a myslím, že není potřeba podrobně rozepisovat proč: * sice mi to hlava absolutně nebere, ale Kolouš ví vždycky naprosto přesně, co má dělat (a mně nezbývá, než jí věřit), takže účel to vlastně plní

Začalo to nadějně a sportovně. Někdo svištěl tak, že se ani nedal vyfotit… … jinej se modlil, ať už to skončí… … a kontrola váhového přírůstku nejmenšího rodinného přírůstku dopadla taky výborně. Pak už na nic nebyl čas, protože ty zvuky, co při chrchlání vydávali, se už nedaly považovat za lidský a tímpádem ani ignorovat.