Blog

Co jsem četla v březnu

Co jsem četla v březnu

Myslím, že bych asi měla míň číst, protože když ten březen vidím takhle pohromadě, nějak nemám sílu psát –  v zájmu úspory času (třeba na čtení, žejo) jsem se tudíž rozhodla, že se hecnu a pokusím se být stručná. Maximálně tři věty a víc ani ťuk!
Vzhledem k tomu, jak je mi stručnost blízká, jsem si právě nejspíš  zavařila na celovečerní zábavu, ale třeba  překvapím sama sebe.
Rachel Khong – Nazdar, vitamíne!

Překládala ségra, takže moje obvyklé velké očekávání se opět naplnilo. Pokud se váš táta celej život živil hlavou, která mu najednou přestane fungovat, je to situace na nic. Vitamín ale není až tak o Alzheimeru a o trápeních, který přináší všem zúčastněným, jako spíš o tom, že vztahy v rodině jsou ty nejdůležitější a vyplatí se do nich investovat.

Jiří Hájíček – Selský baroko

Těšila jsem se a bylo na co. Nerada srovnávám, ale Rybí krev mě bavila o něco víc – možná to bylo tím, že teď už jsem tušila, co mám čekat. Bylo to neveselý, ale i tak se to četlo skoro samo, a to se prostě počítá.

Fredrik Backman – Medvědín

Jednoznačně nejlepší březnová (a možná i prozatím letošní) kniha. Od Backmana jsem četla zatím všechno, ale tohle jsem fakt nečekala. Chvílema jsem se musela smát nahlas, chvílema jsem přestávala dejchat a na konci jsem se pár dnů nemohla vzpamatovat. Medvědín je přesně to, co si musíte přečíst, pokud máte pár volných večerů a jste ochotný riskovat, že z toho nebudete moct usnout.

Junot Díaz  – A v tu chvíli je po lásce

Junior je Dominikánec. Jako dítě přijel s rodinou do Ameriky a celej život se snaží zapadnout. Taky hledá tu pravou, což se mu i podaří, takže když to nevyjde, zkouší přijít na to, jak na ni zapomenout. Myslela jsem, že jsou to povídky, ale vlastně asi nejsou. Pokud jste ten typ, kterýho nějaká ta kurva nebo prdel v textu znechucuje, tohle určitě nečtěte (že mě to bavilo asi psát nemusím, ne?)

Jodi Picoult – Vlk samotář

Těšila jsem se, nenudila jsem se, ale něco tomu asi přece jen chybělo, protože teď (skoro po měsíci) si žádný zvláštní čtenářský zážitky nevybavuju. Jasně, rozhodovat o tom, jestli vlastního otce máte nechat po autonehodě odpojit od přístrojů, je sakra těžký a pokud to byl člověk, co žil dva roky s vlkama v divočině, tak skoro nemožný, ale na můj vkus to asi plynulo nějak až moc snadno nebo co.

Maria Semple – Dneska bude všechno jinak

Už jsem určitě psala o tom, jak miluju komentáře na Databázi knih. Tady naprosto splnily to, co od nich očekávám – čí víc lidí totiž knížku odložilo, nepochopilo a nezasmálo se, tím větší jistota, že se nebudu moct urvat. O děj vlastně ani tak nejde, protože když je na každý druhý stránce nějaká dokonalá věta, není až tak důležitej. Zkoušeli jste někdy popsat člověka jednou větou (sice megadlouhou, ale i to se počítá) tak, že by po závěrečný tečce vyskočil ze stránky a šel nakupovat? Maria Semple to totiž umí úplně perfektně!

Shari Lapena – Manželé odvedle

Božebože. Bestseller.
Já chtěla jen nějakou normální detektivku. Ne něco, kde je celkem pět a půl postav a pachatele si tímpádem domyslí asi každej. Jediná napínavá část by teoreticky mohla bejt ta, kdy se má čtenář klepat strachy, jestli to unesený půlroční dítě už není dávno někde zakopaný, ale nevím no. Přestože obvykle na cokoli špatnýho týkajícího se dětí reaguju jako stará hysterka, tady mi to bylo vlastně ukradený. A ta opěvovaná dramatická poslední stránka, ta mě dorazila úplně.
Jestli jste stejně naivní jako já a chcete si přečíst další Dívku ve vlaku, tak od tohohle se rozhodně držte dál.

Howgh.
Věty počítat nebudu, ale na první pohled se mi zdá, že jsem se přibližně trefila.
Plán na duben je jasnej – míň bestsellerů, víc Medvědínů a konečně nějakou pořádnou detektivku!
Nějaký tipy??

Komentáře

  1. Jemine…ten tvůj popis Manželů odvedle skoro sedí na můj názor o Vozu a pluhu, co ho máš vést přes kosti mrtvých 😀

  2. No nekecej! A ten mě zrovn bavil 😀

  3. Mě vůbec a ta astroložka mi lezla krkem 😀

Odpovědět