Blog

Co jsem četla v březnu

Tenhle rekapitulační skluz musí co nejdřív skončit. Po tak dlouhý době se mi totiž dost špatně vybavuje děj většiny těch knížek. Dojmy ale zůstávaj, a to je vlastně to podstatný, tak teď nevím – že bych to tak v rámci eliminace sáhodlouhých popisů nechala navěkyvěkůamen?
Ještě to promyslím!

Emily St. John Mandel – Stanice 11

Termín postapokalyptická literatura mě vždycky spíš odpuzoval, protože jsem si nedokázala představit nic jinýho, než zombíky potácející se na troskách civilizace a vzájemně si okusující končetiny. Stanice 11 se mi tu ocitla úplně náhodou a začala jsem ji číst aniž bych tušila, co se bude dít – nebejt toho, tak to z principu ani neotevřu a to by byla fakt škoda.
Jasně, je to ujetý, ale asi si dokážu představit, že pokud by přestala existovat elektřina, vypadalo by to na světě nějak takhle. To, že se lidi pohybujou odnikud nikam a úplnou náhodou mezi tím minimem přeživších narážej skoro na každým kroku na někoho, koho znaj, je asi za vlasy přitažený, ale mě to úplně vyhovovalo.
Pro začátek dobrý a asi jsem s tímhle žánrem ještě neskončila.

Ian McEwan – Myslete na děti!

Vždycky potěší, když člověk dostane přesně to, co předem čeká a u McEwana je to skoro vždycky  i něco navíc. Nevím, jestli tentokrát to byli ty ultraortodoxní židi, siamský dvojčata, jehovisti, nebo realita bezdětných manželů jednou nohou v důchodu, ale pokud má jeden člověk volit mezi vírou a životem vlastního dítěte, a druhej o tom z pozice soudce rozhoduje, bohatě by mi to jako zápletka stačilo.
Takhle jsem měla o čem přemejšlet ještě hezky dlouho po poslední stránce (a vlastně jsem to furt nedovymyslela!)

Sharon J. Bolton – Volavka

Už skoro klasika – bylo holt potřeba to rozředit nějakou tou detektivkou, která mě sice bavila ale zpětně vzato to zase nebylo nic, co bych někomu s čistým svědomím doporučila k přečtení. Volavka je napínavá tak, že jsem těch skoro pětset stran zhltla za dva večery a chvílema jsem se bála tak, že jsem se ani nemohla odhodlat vylézt z postele a udělat ty čtyři kroky směrem na záchod, ale… zpětně to prostě bylo přitažený za vlasy, divně překombinovaný, zbytečně brutální a místy úplně nedotažený.
Takže ne. Tu druhou knihu od Sharon jsem bez výčitek vrátila do knihovny neotevřenou a hledání dobrýho thrilleru pokračuje.

Bianca Bellová – Jezero

Tušila jsem, že u tohohle se zrovna dvakrát nezasměju, ale že to bude až tak temný, jsem teda nečekala. Aspoň že to neustálý hledání čehokoli občas nevedlo k totálnímu ničemu, protože pak by mi nezbylo, než souhlasit s tímhle komentářem z Databáze knih, kterej pro tentokrát vyhrává nevyhlášenou soutěž o Citát měsíce:

„…Bylo to strašně depresivní. Bylo to sprosté, a to bezúčelně. V knize neustále někdo masturbuje, zvrací a nebo tak . Příběh byl prostý a hloupý. Celou dobu jsem chtěla číst reálný příběh o chlapci, který se narodil u Aralského jezera co vysychá. Chtěla jsem se dozvědět něco u Uzbecích Kazaších nebo tak. To by bylo krásné. Tak něják mi přišlo, že to by chtěli i jiní čtenáři, i vydavatel i autorka sama. Jenže to by si musela něco nastudovat , a možná se tam zajet i podívat. Dát si práci. Místo toho si přečetla na wiki že Aral vysychá.  …“
-EmmaKrizova-

Rhys Thomas – Neuvěřitelná hrdinství Sama Hollowaye

Moje odvěká slabost pro ujetý hrdiny byla opět saturovaná na maximum. Sam je božan, kterýho Thomas skvěle vystihl a moje ségra ještě líp přeložila. Místy jsem se výborně bavila, chvílema jsem si trochu fňukla a celkově to prostě byla jedna z těch knížek, který bez zaváhání budu doporučovat všem, kdo nevědí, co číst.

Viktorie Hanišová – Houbařka

Vůbec nevím, co k tomu napsat, protože ještě i teď, po těch x týdnech, mi není fyzicky úplně dobře, když si na to vzpomenu. Všude jsem četla jen to srovnávání s Do tmy od Anny Bolavé a s tou má teda Houbařka společnýho akorát to, že obě hrdinky jsou „trochu“ jiný než ostatní a obě choděj do lesa.
Je to bezesporu výborně napsaný, protože takový pocity odfláknutá kniha fakt nevyvolává, ale já holt nejsem ve stavu, kdy bych ještě někdy chtěla číst o tom, jak vlastní táta vesele znásilňuje svoji dceru a definitivně jí tím posere celej život.
A že někdo po přečtení dostane chuť zajít si do lesa na houby, to mi hlava prostě nebere. Buď jsou ty lidi totální úchyláci, nebo negramoti, nebo si to jen vyfotili na instagram a ani neotevřeli, přičemž ta poslední možnost se mi jeví jako nejpravděpodobnější ze všech.

Jodi Picoult – Prostá pravda

Po tý předchozí knize mi ani nevadilo, že celá tahle Picoultová je o hledání vraha novorozeněte zahrabanýho do kupky sena v jedný amišský komunitě. Protože jasně, mrtvý mimina mi nejsou lhostejný, ale víceméně cokoli bych četla, by ve srovnání s Hanišovou byla úplná procházka růžovou zahradou.
Jodi je jako oddechovka holt osvědčená bez ohledu na to, kolik lidí pohřbí 😉

Za březen jednoznačně McEwana a Sam Hollowaye pro všechny, zatímco Jezero a Houbařku jen pro silný žaludky. Jo a tu Volavku, tak tu nebrat!
(a já abych pomalu začala psát duben, protože jinak se z toho skluzu už nikdy nevyhrabu 😉 )

Odpovědět