Blog

Co jsem četla v březnu

Když na ten březen koukám, je to jasný. Definitivně jsem se zbláznila! Ale jinak to nešlo (a nejde) – celý dny nonstop na mě někdo mluví. Jakmile večer usnou, je TICHO a představa, že si pustím seriál, podcast nebo cokoli, kde se bude někdo nahlas projevovat, je natolik strašná, že čtu. A evidentně v tom tichu potřebuju trávit hodně času…

Bernard Minier – Na okraji propasti

Od tý doby, co jsem přečetla Zkurvenej příběh mám v hlavě, že Minier umí psát napínavý knihy s překvapivým závěrem. Je to natolik fixní idea, že ji nepřebil ani zážitek s úchylnou a překombinovanou audioknihou Mráz, kterou jsem radši úplně vytěsnila.
A tohle! Začátek pomalej, prostředek mě bavil a bylo to i celkem napínavý, ale ten konec?! Nacpat do posledních padesáti stran neschopný policajty, úchylnýho vraha a jeho pofidérní motivaci, pseudotemný vysvětlení hrdinčiny minulosti, několik mrtvol, zrádců PLUS hurikán, to se jen tak nevidí!
To, že to celý skončí úplně divným a ujetým způsobem, kterej nebudu rozebírat, ať někomu třeba nezkazím ten WTF moment, korunovaný sentimentálně idylickým epilogem, mě dorazilo.

Jo a nakladatelství XYZ by možná tu knihu mohlo příště vytisknout na poloviční počet stran (tuhle módu tlustejch bichlí s 50 slovy na stránce pořád nějak nechápu) a za ušetřený prachy zaplatit korektora, kterej nepřehlídne překlepy, vypadlý slova, zmatený shody podmětu s přísudkem, špatnou interpunkci a další bordel, kterej mě u toho čtení fakt neuvěřitelně rušil.
Tímhle s Minierem definitivně končím, obávám se, že lepší už to nebude.

Louise Walters – Kufr paní Sinclairové

Není se co divit, že jsem si potřebovala uklidnit nervy. Obálka slibovala Osudový příběh o rodinných tajemstvích, spřízněných duších a promarněných příležitostech a přestože to zní úplně banálně a červenoknihovně, nebylo to ani plytký, ani přeslazený, ani plný šťastných konců za každou cenu a bavilo mě to moc.

Celeste Ng – Vše, co jsme si nikdy neřekli

Už když jsem četla Ohníčky všude kolem, říkala jsem si, že Celeste Ng umí, ale tohle bylo snad ještě hustší. Ten retrospektivní styl vyprávění, kdy od prvních několika řádků člověk přesně ví, co se stane a postupně se dozví, co k tomu vedlo, je úplně návykovej. Nejsou všechny ideální rodiny tak ideální jak vypadaj.

Linda Castillo – Do posledního dechu

Panebože! Na Databázi knih jsem náhodou objevila sérii amišských detektivek a protože komentáře se hemžily samou chválou, nadšeně jsem si ji přinesla z knihovny (protože koho by nezajímali amišové, žejo).
Celou dobu mě to bavilo (i když teda vztah-nevztah vrchní vyšetřovatelky rozebíranej na stejným počtu stran jako vražda mi byl srdečně ukradenej) a pak přišlo to Velký Finále!
Hrdinná komisařka nejdřív absolutní náhodou odhalila vraha, jehož motivace se vysvětlila jedinou větou, načež se převtělila v Chucka Norrise a napůl utopená, napůl polámaná nejen dokázala kilometr běžet rychlostí blesku, ale všechny silou vůle odzbrojit a zatknout…

Byl to prostě bezesporu jedinečnej čtenářskej zážitek, protože takhle mě posledních 40 stran už dlouho nenasralo!

Liane Moriarty – Šílené výčitky

Jestli někdo umí psát oddechovky, který nejsou plný šroubovaných postav, plytkých dialogů, neuvěřitelných náhod a za vlasy přitaženejch zápletek, je to Moriarty. A tahle mě bavila hodně!

Aleš Novotný – Pamatuj na smrt

Nevzpomínám si, že bych někdy četla českej thriller a na young adult rozhodně nejsem ta pravá cílovka, ale v panice z hrozícího zavření knihoven jsem tohle popadla z regálu, protože se mi líbila obálka a byla jsem fakt příjemně překvapená. Děj se nikde moc nezadrhával (a jestli jo, během těch dvou dnů jsem si toho nestačila všimnout) a kdybych o tom nepřemejšlela během půldenního okopávání zahrady, asi bych na vraha nepřišla, ale i tak nad očekávání dobrý.

Zuzana Dostálová – Soběstačný

Tohle jsem hrozně dlouho odkládala. Jednak jsem se bála, že je to celý jen taková nafouknutá instabublina a druhak že to bude depka, a to jsem rozhodně číst nepotřebovala.
Pak jsem si to jednou večer otevřela a dokud jsem nepřečetla poslední stránku, neusnula jsem a bylo to skvělý. Doufám, že takovejch Štěpánů po světě chodí co nejvíc, ale popravdě jsem trochu skeptická.

Cormac McCarthy – Tahle země není pro starý

Vím, že existuje film, ale ten jsem (ostatně jako většinu filmů) neviděla. Takhle hustej western jsem ještě nečetla – nevím, jestli to, že mě ty hromady mrtvol nijak nezneklidňovaly, vypovídá něco o mý psychice, nebo o autorovi, ale asi je to jedno, protože tuhle knihu si budu pamatovat hodně dlouho, a to je podstatný.

Jean-Paul Dubois – Na světě žijeme každý jinak

Tohle! To byl úplnej balzám na nervy pro měsíc březen. Sice trochu smutný, ale zároveň tak mile obyčejný ohlídnutí za úplně normálním s životem s dost zajímavou vězeňskou zkušeností na jeho konci.

Taylor Adams – Není úniku

Ha! Thriller jak má bejt. Když se na parkovišti ve sněžný bouři sejdou lidi, který přijeli ve čtyřech různých autech, přičemž v jednom z nich je unsesná holčička, je jasný, že někdo z nich to má na svědomí. Kdo, proč a jak se rozplejtá postupně a několikrát mě ty dějový zvraty fakt překvapily.
Vzala jsem si to na chvilku ke kafi po obědě a dokud jsem nedočetla, nevečeřeli jsme, takže napínavý to stopro bylo.
Kdybych to nečetla tak rychle, asi by mě některý ty nelogický rozhodnutí, prapodivný reakce a nadpřirozený fyzický schopnosti štvaly, ale nebyl čas ptát se, kdo je kdo, potřebovala jsem akutně vědět, jak to dopadne…
Na vypnutej mozek značka ideál!

Takže tak. Celeste Ng, Dostálová, Dubois a Kufr paní Sinclairové rozhodně nezklamou. Praštěnýho Miniera a Castillo nebrat a zbytek neurazí 😉

Odpovědět