Blog

Co jsem četla v červenci

Co jsem četla v červenci

Je mi úplně jasný, že za pár tejdnů budu hořce litovat, že jsem to kdy vypustila z pusy, ale to vedro mi pěkně leze na mozek. Nemám skoro ani sílu číst, což je známka největší krize. Takže stručně, než se definitivně upeču:Co jsem četla v červenci

Petra Dvořáková – Dědina

Nevím, jestli je to knížka pro každýho, ale ten, kdo se aspoň někdy v životě pohyboval na vesnici a nakoukl trochu pod pokličku, rozhodně nebude zklamanej. Je to napsaný tak, že než jsem se rozkoukala, zbejvalo mi třicet stran do konce, a i když jsem si je chtěla šetřit na večer, nevydržela jsem. Za mě asi nejlepší červencová kniha!

Michel Bussi – Vážka

Léto je detektivková doba (vánoce taky, ale ty jsou naštěstí ještě daleko). Oproti Černým leknínům mi u Vážky sice chyběl ten moment absolutního překvapení, ale to nic nemění na tom, že se to četlo lehce, všemu jsem věřila a rozuzlení mě překvapilo. Navíc žádný psychopati s pěnou u pusy, takže k  vodě značka ideál.

Markéta Lukášková – Losos v kaluži

Tramtarará, cenu za nedočtenou knihu pro tento měsíc získává Losos. Buď jsem na takový vyprávěnky moc stará, nebo moc suchar (nebo možná oboje), ale chvílema jsem si připadala jako když čtu sloupky v Žena a život, což není zrovna moje hobby. A když člověk něco, co má s bídou stopadesát stran dvakrát odloží, aby si mezitím přečetl Knížku, je holt zbytečný to otvírat potřetí, ne?

Harper Lee – Jako zabít ptáčka

Vím, že mám mezery (nejen) v americký klasice a vůbec nechápu, jak jsem tohle dokázala ignorovat tak dlouho. Jasně, není to pohádka, nečte se to samo, ale stojí to rozhodně za to! Kdo je ignrant jako já, měl by to hned napravit 😉

Kateřina Tučková – Vitka

Kdysi jsem četla divadelní hry pořád. Tučkovou mám ráda, Vitku Kaprálovou jsem vůbec neznala a celkově je to vážně příjemný čtení – jen mi prostě nějak chyběly ty dvě hodiny ticha, během kterých by se to dalo přečíst na jeden zátah, aby byl ten zážitek úplnej, no.
Teď to asi vyznělo zmateně, ale vlastně tím chci říct, že pokud budou někdy Vitku hrát v divadle, určitě se vypravím – a než to bude, vyplatí se, si ji aspoň přečíst.

Alena Mornštajnová – Slepá mapa

Po Haně jsem se usnesla, že Mornštajnová by srágoru nenapsala, ani kdyby moc chtěla a jsem hrozně ráda, že jsem se nesekla. Tyhle rodinný historie já prostě můžu. Nějak mě nenapadá nic chytrýho, co k tomu dodat, kromě toho, že si ji někdy v budoucnu určitě přečtu znova (a to dělám fakt výjimečně).

Elena Ferrante – Geniální přítelkyně

Dočetla jsem se, že nikdo netuší, kdo je Elena Ferrante. Neví se, jak je stará, co studovala, jestli má děti a vlastně ani to, jestli je to vážně ženská. Jediná věc, na který se všichni shodnou je, že musí pocházet z Neapole. Zná ji totiž jako svoje boty. Geniální přítelkyně je první část tetralogie, která sleduje životy dvou kamarádek z dětství.
Přestože jsem před chviličkou psala, že tyhle příběhy mě bavěj, trvalo mi neuvěřitelně dlouho, než jsem se tím prokousala. Je to totiž kniha, ve který žádná věta není zbytečná. Prostě takový hutný čtení. A i když jsem místy byla rozhodnutá, že si ty další díly nechám klidně ujít, teď to vidím jinak a hodlám pokračovat dál.

 

Někde jsem viděla, že srpen je vlastně taková neděle léta. Mám podobnej pocit, ale nehodlám se tím nechat převálcovat. Těch pár tejdnů, kdy ještě půjde číst v houpací síti se využít musí a já jen doufám, že budu mít i příště podobně šťastnou ruku při výběru jako tentokrát (mínus Losos, samozřejmě 😉 )

 

 

 

Komentář

  1. Cheche, Losos je jednou za čas zapotřebí, aby se člověk ujistil, že s proudem plavou jenom chcíplý ryby… 😉 Popularita a nadšení doprovázející některý tituly a naopak averze, kterou dokážou influenceři, jež veřejnost mylně považuje za literární znalce, mě nepřestávají vyvádět z rovnováhy (stručně: dost mi kurví zen).
    Každopádně Harper Lee musím dohnat taky. Tuhle jsem si v duchu udělala seznam restů – knih, který jsem třeba nedočetla nebo který se chystám přečíst už fakt dlouho a mám je doma – a udělala se mi z něj trochu zle 🙂

Odpovědět