Blog

Co jsem četla v červenci

Co jsem četla v červenci

Posledních pár dnů otevřu knížku tak na dvacet minut před tím, než upadnu vedrem do kómatu, ale když tak na to koukám, tak v červenci to až tak tragický nebylo.Co jsem četla v červenci
J. K. Rowling, J. Tiffany, J. Thorne – Harry Potter a prokleté dítě

Obecně nemám moc ráda pokračování příběhů, který už jednou byly uzavřený. Vzhledem k tomu, že Harryho Pottera jsem četla několikrát (jo, poprvé před dvaceti lety a pak znovu v každým šstinedělí), mám k němu skoro až mateřskej vztah. Poslední díl je nejlepší, protože je poslední. Všechno se vysvětlí, nikde mi nic nechybí ani nepřebejvá, a dokonce i ta scéna s dospělým Potterem a jeho dětma na nástupišti devět a třičtvrtě mi úplně vyhovuje.

Snažím se říct, že za mě to bylo ukončený a dlouho jsem se bránila tomu, číst, co bylo dál. Protože to už přece vůbec nemůže bejt vono! V nějaký slabý chvilce jsem si ale přece jen Prokletý dítě musela v knihovně rezervovat, protože když mi přišel mail, že na mě čeká v polici k vyzvednutí, byla jsem upřímně překvapená. A taky nalomená. Bála jsem se, že to bude trapný, že Rowlingová bude vykrádat sama sebe, že se stane něco, co nechci a tak vůbec.

Ani se mi tomu nechce věřit, ale musím uznat, že tohle pokračování předčilo všechny moje (pravda dost chabý) očekávání. Divadelní hry mi nkdy číst nevadilo, takže tuhle nejčastější výtku můžu s klidem přejít. Byla jsem napjatá, závěrem překvapená a celkově prostě spokojená. I tak doufám, že tentokrát to bylo fakt naposledy 😉

Favel Parretová – Až přijde noc

Pořád dokola píšu, že mít v rodině překladatele má hromadu výhod. Kromě přísunu autorských výtisků zaručený kvality je to hlavně ta, že se ke mě dostanou knížky autorů, o jejichž existenci jsem neměla nejmenší tušení.
Přestože poslední dobou čtu nejradši hutný příběhy se spoustou postav, zápletek a dramat, což v týhle knize na první pohled vlastně chybělo, nemohla jsem se od ní odtrhnout. Nevím, jestli díky tomu sugestivnímu vyprávění o životě na lodi, popisu Tasmánie, Antarktidy a všech těch strašně vzdálených míst, nebo čemu, ale to není podstatný.
Pokud o tom, co jsem četla, přemýšlím i potom, co otočím poslední stránku, je to prostě dobrý. A tohle rozhodně bylo.

Khaled Hosseini – Lovec draků

Protože od Hosseiniho jsem už četla A hory odpověděly, měla jsem tušení, že to nebude žádná odpočinková pohádka na dobrou noc.
A nespletla jsem se.
Afgánistán tak jak ho člověk zná ze zpráv posledních let, vypadá najednou úplně jinak. Osudy tamních lidí a všechno, čím si museli a musejí denně procházet jsou bezesporu šílený. Jsou to ale lidi. A jsou popsaný tak, že je člověk úplně vidí před sebou, rozčilujou ho, dojímaj i rozesmějou.

V červenci rozhodně jediná knížka, kterou jsem přečetla skoro na jeden zátah a díky který jsem v noci usínala mnohem pozdějc, než je zdravý.

Peter Hoeg – Děti chovatelů slonů

Mám hrozně ráda Cit slečny Smilly pro sníh. Natolik, že jsem sama sebe přesvědčila o tom, že cokoli dalšího Hoeg napíše, bude určitě stejně dobrý, protože prostě psát umí.
Tohle bylo ale úplně jiný, než jsem si představovala. První půlkou jsem se skoro nemohla prokousat, jak se mi zdála ukecaná.
Kapitoly typu Potkal jsem na ulici ženskou, která byla hrozně důležitá. Opírala se o plot u zahrady, na který jsem si jako dítě zlomil nohu. Vezli mě sanitkou do nemocnice a cestou jsem viděl ptáka. Byl červenej jako kyblíček, se kterým si hrála moje sestra, která měla dlouhý vlasy. S těma vlasama chodila ke kadeřnici ve vedlejší ulici, kde měli několik koček. Jedna z těch koček měla koťata a blablbla mě úplně odrovnávaly.  Neustále jsem se ztrácela, nikdo z těch lidí a zvířat mi neutkvěl v paměti a celkově jsem měla dojem, že to snad nikdy nedočtu.

Pak jsme jako zázrakem odjeli na dovolenou, kde najednou byl prostor na to, číst třeba dvě hodiny v kuse a konečně jsem tomu přišla na chuť. Pozdě, ale přece a jsem za to ráda. Sice jiný, než jsem čekala, ale taky dobrý!

Yoyo Moyesová – Život po tobě

Po těch Chovatelích slonů jsem prostě nutně potřebovala něco s jasný začátkem a koncem. A protože léto je pro takovýhle knížky jako dělaný, nebylo co řešit. Rozhodně jsem si odpočinula, nic mě nenutilo přemejšlet a moje zvědavost, jak to s Louisou bylo dál, se bohatě uspokojila.
Nevím, jestli od Yoyo chci číst ještě něco, ale pro případy, kdy se dá jen tak ležet u vody a na nic nemyslet, si ji rozhodně hodlám rezervovat.

Léto je skvělý. Náročný, protože není ani škola, ani školka, ani nic, ale skvělý. Už jen proto, že dvě děti uměj plavat a vydržej ve vodě neomezeně dlouhou dobu, a to třetí ještě pořád po obědě usne i v kočáru na koupališti plným řvoucích lidí.

Hned po gauči je deka na pláži moje druhý nejoblíbenější čtecí místo.
Kde čtete nejraši vy?
A co?

Komentáře

  1. Moc rada ctu, ze Hosseini funguje, byl to docela boj – takže uf uf uf!! A v rámci paniky ctu standardně pět knih naráz, přičemž bych mela číst něco uplne jinyho… 🙄A mam tu pro tebe novyho Moora! 😉

    1. Hurá, já ani nevěděla, že novej Moore bude!

Odpovědět