Blog

Co jsem četla v červnu

Co jsem četla v červnu

V létě očividně nemám sílu číst cokoli náročnýho. Nejspíš hlavně proto, že jsou prázdniny. Buď na mě nonstop někdo mluví, nebo jsou sice zticha, ale to zase znamená, že přijde nějakej průser a v takovejch podmínkách se prostě na nic soustředit nedá.

Jessie Burton – Múza

O Jessie Burton jsem nikdy neslyšela a Múza je jedna z těch knížek, co si domů nosím proto, že se mi líbí, jak vypadaj zvenku. Nečekala jsem nic extra a o to jsem byla překvapenější.
V šedesátých letech se v Londýně objeví holka z Trinidadu, která tak trochu náhodou narazí na obraz, o kterým nikdo nic neví. Postupně se dopátrává toho, kdy a kde vznikl a přestože spousta věcí je jasných na první pohled, zbylo ještě dost toho, co mě při čtení nenapadlo. Takový konce mě nadchnou vždycky, jakkoli celá ta zápletka může někomu připadat neuvěřitelná.
Nevím, nakolik je to dobře napsaný a jak velkou zásluhu má překladatel, ale četlo se to samo a i když po chvilkách, za dva dny jsem měla po knížce, takže pokud vás baví příběhy a nepotřebujete čtyřista stran dumat o smyslu života, tohle rozhodně není špatná volba.

A. J. Finn – Žena v okně

O světových bestsellerech si už delší dobu myslím svý, ale protože jsem letos už několikrát natrefila na něco, co i přes tu zlatou nálepku na obálce stálo za přečtení, dala jsem Ženě v okně šanci. Kdybych to neudělala, o nic nepřijdu.
Temný a napínavý příběh s naprosto strhujícím závěrem jsem totiž celou dobuu hledala úplně marně. Hlavní hrdinka je zfetovaná a ožralá troska, která navíc trpí fakt silnou agorafobií, což by z ní mohlo možná mohlo udělat někoho, o kom se dobře čte, ale nějak se to nepovedlo. To, že někdo vidí z okna v jiným okně vraždu, už tu navíc bylo v Dívce ve vlaku a ta podobnost bila do očí tak strašně, že jsem srovnávala, aniž bych chtěla.
Asi ani nemusím psát, že tohle z toho porovnávacího souboje vyšlo jako hodně slabej odvar a tímpádem i ztráta času.

Michel Bussi – Černé lekníny

Netrpím žádnou pseudouměleckou posedlostí francouzským venkovem, levandulí a impresionismem. O Monetovi jsem toho vlastně věděla ostudně málo a abych pravdu řekla, bylo mi fuk, jestli jde o jeho obrazy a Giverny. Kdyby se stejnej děj odehrával v Hrusicích a lekníny by maloval Josef Lada, vyšlo by to pro mě nastejno. Ono o to ve svý podstatě totiž ani nešlo a jestli tohle něco není, tak klasická detektivka s jasným Poirotem a vrahem.
Četla jsem něco a čtyřicet stránek před koncem jsem zjistila, že se na to koukám z úplně špatný perspektivy a všechno je vlastně úplně jinak – tak, jak by mě to ani ve snu nenapadlo. Nechápu, jak to Bussi dokázal vymyslet, ale má můj obdiv!

Jessie Burton – Miniaturista

Miniaturistu jsem si půjčila v knihovně hned ten den, co jsem dočetla Múzu, protože jsem nabyla dojmu, že si domů přinesu takovou pěknou pohádku na dobrou noc, u který se mi bude pár večerů s čistou hlavou usínat. Haha.
Během prvních dvaceti stran jsem pochopila, že od tohohle se jen tak neurvu, přestože ve svý podstatě nemám historický romány ráda a Holandsko 17. století mě nijak nelákalo. Večer jsem začala a po obědě jsem měla dočteno.
A pokud byste si třeba náhodou předem přečetli komentáře na Databázi knih o tom, jak tam ten miniaturista vlastně vůbec nemusel bejt, protože se o něm člověk nic pořádnýho nedozvěděl, tak je, proboha, ignorujte!

Máirtín Ó Cadhain – Hřbitovní hlína

Tak a je to tu.
Nedočtená kniha pro tento měsíc.
Těšila jsem se na mrtvoly, co si na irským hřbitově povídaj o svých životech, líbila se mi obálka i ten nápad, že je to celý psaný přímou řečí, ale buď mi chyběl ten souvislej čas, ve kterým bych se na to dokázala soustředit, nebo je to fakt jen blebleble a skutek utek. Sama nevim, takže pokud jste to četli (a dočetli) a vidíte to jinak, určktě dejte vědět – zajímalo by mě, co mi tady uniklo…

Suma sumárum dobrý – Miniaturistu, Múzu a Černé lekníny doporučuju s čistým svědomím.
A poučení pro nadcházející léto – víc příběhů, míň přemýšlení – tak se mi třeba v červenci nestane, že něco nedolouskám až do konce 😉

Odpovědět