Blog

Co jsem četla v červnu a v červenci

Rekord v odkládání překonán! Asi nemá cenu rozebírat, proč a jak se to stalo, ale podstatný je, že to všechno hodlám napravit, protože je advent a vánoční zázraky jsou moje hobby – vzhledem k rozsahu zpoždění není prostor na dlouhý řečičky, čímž se poměrně snadno zamaskuje, že u některých knih si s bídou vybavuju obal, natož obsah…

Dita Táborská – Běsa

Malinka byla síla a protože tohle jí předchází, podvědomě jsem to pořád odkládala. Jsem ráda, že jsem to neudělala, protože jestli někdo dokáže psát o hnusnejch věcech tak, aby se člověku nechtělo fyzicky blít a zahodit tu knihu do hodně vzdálenýho kouta, je to Dita.  A přestože pohodovej vánoční příběh to není ani v krizi a román k vodě už vůbec ne, stojí to za přečtení – i kdyby jen proto uvědomění si, jak skvěle se vlastně máme.

Anne Tylerová – Špulka modré nitě

Po Běse jsem akutně potřebovala něco mile přiblblýho, u čeho si mozek odpočine a zrelaxuje se. Ta nit na obálce vypadala lákavě, anotace slibovala  Jeden dům. Jednu rodinu. Tři generace. Rodina Whitshankových oplývá jakýmsi nepopsatelným nádechem výjimečnosti, zároveň se ale podobá jakékoli jiné rodině… a já blbá na to skočila.
Ale nemůžu si stěžovat, řekla jsem si o to a dostala jsem přesně to, co jsem chtěla. To, že si vůbec nevybavuju, že by se tam cokoli stalo ovšem neplyne z toho časovýho odstupu, nýbrž z faktu, že se tam za celou dobu nepřihodí vůbec, ALE VŮBEC nic. Místo prášků na spaní to ovšem zabíralo spolehlivě, protože nic člověka tak neunaví, jako plnotučná nuda a nekonečný popisy totálních banalit.

Anna Blundy – Špatné a ještě lepší zprávy

Dost bolo plytkostí, přišel čas na pořádný drámo, říkala jsem si, když jsem se vrhla na tuhle knihu s anotací
Na pozadí izraelsko-palestinského konfliktu tento román ukazuje svět zahraničních dopisovatelů, takový, jaký opravdu je. Strach, legrace, podrazy a odvaha.
Přestože hlavní hrdinka mě neuvěřitelně bavila, protože cynických zahraničních dopisovatelek s flaškou vodky v jedný ruce a cigárem v druhý není nikdy dost, vyvázla na můj vkus z až moc situací, ve kterých pomřela polovina ostatních postav a celkově to bylo nějaký až moc snadný. Kdybych k tomu ale nepřistupovala jako k detektivce, byla bych spokojená úplně, protože usnout se mi u toho fakt nechtělo ani jednou.

Michael Chabon – Židovský policejní klub

Tohle byl úplně schizofrenní zážitek – vůbec, ale vůbec jsem se do toho nemohla začíst a louskala jsem to neuvěřitelně dlouho, ale zároveň jsem to nebyla schopná odložit. A stejně jako těsně po dočtení, nedokážu ani teď  říct, jestli mi to za to moře času stálo, nebo ne a už vůbec to nemůžu (ne)doporučit, takže tenhle odstavec je vlastně stejně zbytečnej, jako Špulka modrý nitě. Howgh.

Daniel Keyes – Růže pro Algernon

Od první stránky jsem věděla, že to bude skvělý, ale bylo to ještě mnohem lepší. Tak dobrý, že jsem chvílema nemohla číst dál, protože jsem tušila, co bude a nechtěla jsem to vědět… Nechápu, jak mi to mohlo tak dlouho unikat a že jsem se k tomu dostala až teď, ale pokud byste měli v životě přečíst jen nějaký omezený množství knih (i kdyby sebemenší), tahle mezi nima nutně bejt musí!

Jana Šrámková – Hruškadóttir

Některý knihy člověku úplně utečou (tahle vyšla v roce 2008, kdy jsem sledovala jedinej cíl – přežít mimino, který nikdy nespalo, což vysvětluje, jak se stalo, že mě minula) a je to škoda, protože si umím představit, že bejt mladší, míň cynická a bez dětí, užiju si mnhem víc i ten obsah, Takhle mě prostě jen bavilo, jak Šrámková píše. A ani to vlastně není vůbec málo, ne?

Jsem na sebe pyšná!
Do konce roku zbejvá ještě 23 dnů a to by bylo, abych si ten čtenářskej deníček nedopsala, když už jsem se do toho dala a paměť mi překvapivě dobře slouží 😉

Odpovědět