Blog

Co jsem četla v dubnu

V dubnu mě karanténa definitivně dohnala a jako by nestačilo, že se blbě cejtim, vybírala jsem si i blbý knížky. Ne všechny, ale chabý to teda bylo dost!

John Connolly – Kniha ztracených věcí

„Čtenář se díky jedinečné představivosti autora, Johna Connollyho, ocitá spolu s hrdinou tohoto poněkud temného a neuvěřitelně nápaditého románu na prahu dospělosti a loučí se s dětskou nevinností. Je to příběh o smutku a ztrátě, o věrnosti a lásce a o zázračné síle vyprávěných příběhů.“

No není to lákavá anotace?
Vzhledem k tomu, že jsem po týhle knize sáhla po téměř měsíční karanténě ve stavu, kdy mi někdo vycucl mozek z hlavy, měla jsem pocit, že cosi jako pohádku bych mohla zvládnout.
Čím dýl jsem to četla, tím míň jsem chápala, co se tam děje, až jsem se o to úplně přestala snažit. Vnitřnosti lidí i zvířat neustále lítající vzduchem, odporný ženský olizující se nad malým klukem, rytíř s tak citlivě naznačenou homosexualitou, že by to došlo i šutru u cesty, lovkyně kuchající svoje oběti, pseudotajmený Hákáč, co to všechno šéfoval a každej se ho bál, ale nakonec se projevil jako debil s IQ tykve a tak dál až do nekonečna. Představte si cokoli nechutnýho, bylo to tam.
Plus ten hlavní hrdina – kluk, co slyší mluvit knihy a je ve svý podstatě chudák, protože mu umře máma, se chová jako ostřílenej bojovník krav maga kombinovanej se spidermanem, nic ho nepřekvapí, všechno na první dobrou odhalí a, světe div sem nakonec všechny levou zadní zachrání, takže ty děti, jejichž ostatky Hákáč sežral a dušičky nechal zmrzačený po staletí plavat ve sklenicích, byly úplný vypatlanci, co na něco tak primitivního nepřišly…
Jsem se úplně rozohnila, ale kristovanoho, jestli tohle nebyla debilita, tak už nevím!
Možná ta moje nechuť ke čtení vůbec s karanténou nesouvisela a bylo to celý způsobený tímhle „citlivým příběhem o dospívání“ z pera totálního psychopata.

Tana French – Temná zahrada

Tuhle knihu jsem dostala od ségry. Online jsem sledovala, jak dělala redakci překladu a porodila při ní několik ježků, takže jsem byla trochu skeptická, ale zbytečně!
Nebejt karantény, asi bych byla zklamaná podobně jako (soudě z komentářů na Databázi knih) většina těch, co čekali thriller. Já nečekala nic a to utahaný tempo mi úplně vyhovovalo. Není to tak úplně detektivka, thriller už vůbec ne a klidně by to sneslo o 200 stran míň, ale můj vymletej mozek si v dlouhých popisech prostředí, předlouzých monolozích a nekonečných rozhovorech vedlejších postav vyloženě liboval.

Tom Michell – Co mě naučil tučňák

Myslela jsem, že to bude vtipná kniha, ve který tučňák ztělesňuje nějakou alegorii na něco. Po dvaceti stránkách jsem začala zjišťovat, že víc jsem se v předpokladu seknout nemohla, ale sveřepě jsem četla dál a doufala v zázrak, kterej se ovšem nekonal.
Na Databázi se dokonce několik jedinců svěřilo s tím, že jim tento literární skvost otevřel oči a několikrát při něm ronili slzy, což mě úplně dorazilo. Jako proč?! Že ten pták prožil celkem pohodovej život a v klidu umřel? Mě se chtělo brečet maximálně nad tím, jakej jsem nepoučitelnej debil a dočtu cokoli…
Uznávám, že kdyby v 70. letech existoval internet a autor psal tučňáčí blog, mělo by to celkem úspěch, ale takhle to za mě bylo jedno velký tlustý NE.

Lidmila Kábrtová – Místa ve tmě

Nemám ráda povídky. Jsou moc krátký a když už mě náhodou ty postavy stihnout na těch pár stránkách zaujmout, nedozvím se všechno, co bych chtěla.
No a ani jedno z toho tady nenastalo. Všechny byly perfektní!

Tana French – Na věrnosti

To je vtipný. Pamatuju si jen matně o čem to bylo, ale vím, že mě to celkem bavilo, takže úplně zavrhnout to asi nemůžu – ovšem jestli doporučit, tím si už jistá nejsem – na dobu, kdy má člověk až moc času a potřebuje číst něco, co ho úplně nerozstřelí je to dobrý tak akorát, to je jistá věc.

Suma sumárum to byla v dubnu superbída, ale aspoň jsem objevila Kábrtovou a ta mi to trochu vynahradila!

Odpovědět