Blog

Co jsem četla v dubnu

Co jsem četla v dubnu

Už dlouho se mi nestalo, že bych u nějaký knížky ztvrdla víc než tejden. Teď jsem to zvládla dokonce dvakrát za měsíc, což mě přivedlo na myšlenku, že to možná nebylo těma knížkama, ale mnou. Objěktivně uznávám, že v dubnu jsem upadala večer do kómatu dřív, než jsem našla sílu rozsvítit lampičku. Nicméně když teď na to koukám, něco se mi jednoduše fakt těžce četlo.  Co jsem četla v dubnu
Ruta Sepetys – V šedých tónech

Původně jsem byla pevně rozhodnutá, že příběh o stalinský genocidě páchaný na Litevcích a pracovních táborech na Sibiři není nic pro mě, protože z toho zase nebudu spát a to já potřebuju. Nakonec jsem k sobě ale byla tvrdá, protože jsou věci, který by člověk vědět měl. Minimálně desetkrát jsem měla pocit, že otočit na další stránku už nezvládnu a zavírala jsem oči jako v kině.
Pak jsem je ale stejně vždycky aspoň malinko pootevřela, abych věděla, co bude dál, protože tohle byla přesně ta knížka, kterou prostě odložit nejde, ať už se tam děje cokoli.

David Ebershoff – Dánská dívka

Na Dánskou dívku jsem se těšila. Jednak jsem potřebovala číst něco, co nebude plný drasťáren a druhak jsem byla jednoduše zvědavá. Malíř, kterej tuší, že s ním není něco v pořádku a jeho žena, která ho až do poslední chvíle neochvějně podporuje v tom, aby podstoupil změnu pohlaví, to nezní nezajímavě, ne? Tím spíš, že je to inspirovaný skutečným příběhem.
Ani ve snu mě tudíž nenapadlo, že budu těch pár stránek louskat tejden a že v půlce mi vlastně začnou bejt všichni ty lidi ukradený. Asi důkaz toho, že ne každej holt píše tak, aby se mi to dobře četlo.

Ruta Sepetys – Potrhaná křídla

Hned jak jsem dočetla ty Šedé tóny, bylo mi jasný, že si od Ruty chci přečíst i něco dalšího. New Orleans padesátých let mi oproti Sibiři připadal jako dostatečně bezpečný místo na to, abych se při tom nezhroutila. Přestože se tam v podstatě neodehrávalo žádný velký drama a neumírali stovky lidí, fakt mě to bavilo.
Nebo vlastně možná právě proto.

Jean-Michel Guenassia – Klub nenapravitelných optimistů

No. U tohohle jsem strávila bezkonkurenčně nejdelší dobu. Zpětně absolutně nechápu, jak jsem to dokázala, protože když jsem se po dvou týdnech prokousala první půlkou, druhou jsem měla přečtenou za dva dny. Nevím, jestli se ten děj objektivně tak strašně pomalu rozjížděl, nebo se mi to jen zdálo, ale jsem hrozně ráda, že jsem vydržela. Celý to prostředí politických uprchlíků z východního bloku v Paříži šedesátých let bylo tak skvěle popsaný, že jsem si chvílema připadala, jako bych ty šachy hrála s nima. A to je přitom vůbec neumím 😉

Hromada knížek zarezervovaných v knihovně před sto lety se mi teď zase nějak přifoukla, takže myslím, že ani v květnu se nudit nebudu.
Co vy?

 

Komentáře

  1. My se taky nenudíme! 🙂

    1. Tak to je hlavní! 😉

  2. […] stává mým dobrým zvykem, že po náročým čtení potřebuju u něčeho vypnout. Sice jsem po Hypnotizérce měla nutkání tuhle vrátit do knihovny nepřečtenou, ale nedalo mi to a jsem za to ráda. […]

Odpovědět