Blog

Co jsem četla v květnu

Co jsem četla v květnu

Já než se proberu, je půlka června, tyjo! Nějak nechápu, jak se to stalo, protože květen se mi zdál nekonečnej, ale asi se to teď prostě nějak vyrovnalo. Přečetla jsem kde co a nedočetla jen jednu, takže bilance není zas tak tragická, jak jsem čekala. Co jsem četla v květnu
Alena Mornštajnová – Hana

Na tohle jsem v knihovně čekala hrozně dlouho a čím delší dobu to trvalo, tím víc nadšených reakcí na mě všude vykukovalo a já se začínala bát, že budu zklamaná. Naštěstí se to nestalo. Hana sice není nijak tlustá, ale ten příběh je celej taková síla, že jsem chvílema zapomínala, že bych taky měla dejchat. Zároveň jsou všechny ty hrozný věci popsaný tak civilně a bez hysterie, že mi to celý došlo až po několika dnech.
A vlastně jsem to pořádně nerozdejchala do dneška.

J. P. Delaney – Ta přede mnou

Potřebovala jsem něco, u čeho budu moct vypnout mozek a to většínou tyhle bestsellerový thrillery dokážou. Dobře jsem udělala, když jsem nic nečekala, protože jsem byla hodně příjemně překvapená. Bylo to celý sice trochu neuvěřitelný, ale napínavý, četlo se to dobře a závěr mě fakt překvapil, což u detektivek beru jako velkej bonus skoro pokaždý.

Jodi Picoultová – Velké maličkosti

Když jste černošská sestra v porodnici a otec nácek vám zakáže, abyste se dotýkala jeho miminka, co uděláte ve chvíli, kdy se to dítě začne dusit? A co když nakonec umře? Jodi se mi prostě čte dobře. Všechny ty postavy vidím jako živý, věřím jim každý slovo a nemůžu se odlepit. Jsem ráda, že ani tentokrát mě nezklamala.

Tim Weaver – Bez slitování

Tohle bylo teda něco. Mně fakt nevadí, když má knížka 500 stran. Pokud by se ale dala zkrátit na 200 a vůbec nic by nikde nechybělo, je to zločin proti přírodě a chudáci naše lesy. Weaver zřejmě trpí utkvělou představou, že čtenář je idiot s Alzheimerem, kterýmu je potřeba neustále opakovat předchozí děj. Kdykoli se znovuobjeví nějaká postava, nezapomene stručně shrnout jeho předchozí působení v příběhu, stylem Volal Franta. To je ten, co mu umřela babička, má dva psy, v pondělí měl k snídani rohlík a včera chleba, protože nemá alergii na lepek. Jednou našel v odpadcích mobil a podruhý  přinesl i nabíječku, protože pracuje jako popelář a jeho práce ho vážně baví…  jen to narozdíl ode mě nedělá takhle stručně.
Ve výsledku jsem byla už tak utahaná ze samýho čtení, že jsem si ani nevšimla, kdo že je ten vrah a když mi to konečně došlo, musela jsem se fakt smát, protože něco tak přitaženýho za vlasy se k celýmu tomu stylu vyprávění vlastně hodilo úplně perfektně.
Z toho plyne, že Weavera už Děkuju, nechci,

Petr Hoeg – Tichá dívka

Nedočtená květnová kniha si tady zaslouží bejt, protože jsem s ní strávila tejden než jsem si konečně připustila, že na to nemám. Nějak se nejsem schopná přenést přes to, že ani na straně 50 nevím, jestli jsem v současnosti nebo v minulosti, jesti je hlavní postava magor nebo kouzelník a kdo že ta hlavní postava vlastně je.
Vím, jak to vypadá po tom, co si tady sáhodlouze stěžuju, že Weaver všechno opakuje do zblbnutí, ale tohle je na mě taky moc.
Takže nevím, o čem to vlastně je a přestože bych se to fakt ráda dozvěděla, další tejdny jsem se tomu rozhodla neobětovat.

Benjamin Ludwig – Ginny napořád

Tohle bylo naopak jednoduchý jako facka a aniž bych chtěla, přečetla jsem to za den. U takových knih se mi pak stává, že stejně rychle zapomenu, o čem vlastně byly. Ginny je puberťačka s autismem, kterou sebrali matce na drogách a šoupli do pěstounský rodiny. Chtěli by ji adoptovat, ale čekaj vlastní mimino a nikdo pořádně neví, jak se k tomu postavit ve chvíli, kdy Ginny neustále utíká zpátky domů, kde něco důležitýho před pěti lety zapomněla.
Neřekla bych, že je to nějaká úchvatná psychologická sonda do hlavy autistickýho dítěte, ale celý to pozadí americkýho systému školství a sociální péče bylo určitě zajímavý.

A toť vše.
S klidným svědomím doporučuju všema deseti Hanu pro každýho, Tu přede mnou milovníkům thrillerů a Velké maličkosti každýmu, kdo má rád velký příběhy.
Zbytek si musíte přebrat sami 😉

Komentáře

  1. Konečně někdo, kdo taky nechápe Hoega! Já teda dočetla, i slečnu Smille, ale vůbec nevím, o čem to bylo, co a kdy se doopravdy stalo (a kdo a proč zabil toho kluka… ne to kecám, tvoje sestra mi vysvětlila, že nikdo 😀 )

  2. Mě slečna Smille fakt bavila, ale už je to dávno a vlastně si vůbec nejsem schopná vybavit o čem to bylo, tak nevím 😀

  3. Toho Hoega musím zkusit 😀 A Hana byla skvělá – nicméně jsem opět narazila na dokonalý komentář na DK, jenž jí vyčítal, že se odehrává za druhé světové války, protože pisatelka teda tydle knížka z války fakt nesnáší! Mornštajnová by se měla stydět v koutě, jako jak si dovoluje psát něco, co někdo nerad čte?! 0_O

  4. Já jsem fakt zvědavá, jestli ho dáš a co mi na to pak řekneš!
    A některý ty komentáře – to prostě nevymyslíš tyvado 😀

Odpovědět