Blog

Co jsem četla v květnu

Co jsem četla v květnu

Půlka srpna, květen kdesi daleko v minulosti, ale když tak na ty knihy koukám, vybavuju si je všechny, takže buď to s tím mým alzheimerem nebude až tak žhavý, nebo byly prostě dobrý. A to druhý je (bohužel pro můj mozek) značně pravděpodobnější možnost.
Co jsem četla v květnu
Margaret Atwood – Příběh služebnice

Že Atwoodová nepíše oddechovky jsem zjistila už kdysi při čtení Muzea zkamenělin. Nedávno jsem jako audioknihu poslouchala Alias Grace, kterou jsem následně několik dnů rozdejchávala a tím pádem jsem nabyla dojmu, že jsem dostatečně obrněná a psychicky připravená i na tohle. Deprese uživatelů Databáze knih sršící z jejich komentářů, kde houfně pláčou nad tím, že je to pěkně debilně napsaný, když se tam plete minulost a přítomnost a kdo se v tom má jako vyznat, když v seriálu je to přece úplně jasný, mě jen povzbudily.

Pořád říkám, že nejsem fanda scifi, fantasy, dystopií, postapokalyptickejch románů a podobný literatury, ale tahle vize budoucnosti mě teda semlela natolik, že seriál si rozhodně pouštět nehodlám. Všechny ty ujetý situace a věci, co se tam děly, byly totiž popsaný natolik sugestivně, že se mi jen z tý představy chtělo normálně zvracet. Ať už se v budoucnu stane cokoli, doufám, že tohle teda ne!

Vzhledem k tomu množství lidí, který měli potřebu se k tomu vyjádřit (a valná většina měla fakt spíš zůstat u toho seriálu) bylo sakra těžký vybrat komentář měsíce, ale nakonec to musel bejt tenhle, protože nic tak scestnýho bych nevymyslela ani po flašce rumu! 🙂

„Nejdřív jsem sledoval seriál, ale ten mě moc nebavil. Kniha nedopadlo o moc lépe, ale alespoň jsem více sympatizoval s hlavní hrdinkou- zde není tak spurná, nedělá věčně problémy a netváří se apaticky. Naopak je to žena, která se snaží přežít a chytit každého stébla naděje na předešlý život. Jinak je to praktický stejné jako první řada. V budoucnu asi nastanou nějaké změny pro zvýšení populace nás bělochů, ale spíše to budou nějaké výhody pro rodiny než tyhle náboženské extrémy jak ze středověku…“
– GeRaltzRiVie01 –

Tara Westover – Educated

Je několik důvodů, kvůli kterým si už několik let vědomě zakazuju kupovat knihy a díky naší knihovně, kde seženu vždycky všechno, mi to jde celkem snadno. Taky málokdy čtu originály, protože jsem prostě líná se soustředit víc, než je nutný. Jenže.
Úplnou náhodou jsem na stránkách Guardianu narazila na tenhle rozhovor s Tarou Westover a bylo to v řiti. Musela jsem si ji prostě koupit, ať jsem chtěla nebo ne.

Kdyby to nebyla autobiografie, bylo by to pro mě stejně pravděpodobný jako Příběh služebnice. Nějak pořád nedokážu pochopit, že někdo, kdo se narodil v roce 1986 mohl vyrůstat takhle. Jasně, pokud je váš otec survivalista a k tomu Mormon a náboženskej fanatik, kterej věří tomu, že cokoli pochází od státu je zlo, nedá se asi čekat, že by vás poslal do školy, nebo někdy vzal k doktorovi. Když se do takový rodiny narodíte v Idahu, někde uprostřed hor, težko se z toho vyvlíknete.

Nevím, jestli pro mě bylo větší psycho číst o tom, jaký šílenosti se v tý rodině děly, nebo ty příběhy ze školy, do který se Tara dostala poprvé někdy v čtrnácti přes hromadu pro nás nepředstavitelných překážek. Už jen to, že si o ní na univerzitě mysleli, že je nacistka, když se na hodině evropský historie zeptala, co to je holokaust, o kterým nikdy neslyšela, je perla samo o sobě. To že nakonec dostala stipendium na Cambridgi, odkud má doktorát z historie,  je asi ta správná tečka celý týhle story.

Myslím, že by si to měl povinně přečíst každej puberťák, kterej hudrá, že škola je na hovno.
Vzhledem k tomu, že v mezičase stihla vyjít ve slovenštině, by to nemělo bejt nijak komplikovaný 😉

Alena Mornštajnová – Tiché roky

Vždycky když je kolem něčeho hromada pozitivna, bojím se, že budu zklamaná. Taky nevím, jak dlouho může autor chrlit jednu knihu za druhou, aniž by přitom dopadl jako Viewegh, ale Mornštajnová pro mě zatím dobrá. Sice mě chvílema všechny ty pasivní postavy a jejich pěstovaný křivdičky pěkně štvaly, ale nepřekročilo to tu míru, kdy bych jí to nežrala.
Když o tom teď uvažuju, tak bych Tiché roky s klidným svědomím k přečtení rozhodně doporučila, ale všechny ostatní knihy, který napsala, jsou prostě lepší.
Howgh.

Anthony Doerr – Zeď Vzpomínek

Poslední dobou mě povídky neberou. Nedokážu si je užít, protože jen co něco začne, hned to končí. A když jich je v jedný knize víc, každá z úplně jinýho soudku, spojený „jen“ společnou myšlenkou a tématem, jsem z toho nakonec úplně zmatená.
Tohle je přesně ten případ – přestože Doerr psát bezesporu umí, já si holt počkám, až vydá nějakej román.

Tak.
A protentokrát dokonce žádná srágora, to teda zírám!

Odpovědět