Blog

Co jsem četla v květnu

Že bych v květnu narazila na nějakej knižní poklad, to se tak úplně říct nedá, ale bavilo mě všechno, a to se počítá.

Marit Reiersgard – Boží prst

Na severskou detektivku to bylo překvapivě poklidný čtení. Jen škoda, že jsem vraha tušila skoro od začátku, to většinou zkazí skoro všechnu srandu. Není to kniha, kterou bych si nějak dlouho pamatovala a někomu cíleně doporučovala, ale pokud se s ní ocitnete v jedný místnosti, úplná ztráta času to taky není.

Alexandra Oliva – Poslední

Chvílema jsem nevěřila sama sobě – číst si během karantény o tom, jak většina lidí během pár dnů pomře na neznámej virus, je trochu masochistický, ale kupodivu mi to vůbec nevadilo. Tyhle postapokalyptický knihy pro mě bejvaj často dost ujetý ale tahle byla super.

Marry Ann Shaffer – Spolek přátel krásné literatury a bramborových koláčů

Román v dopisech. To jsem nečetla strašně dávno a tenhle byl skvělej. Milý téma, příjemný lidi, hezkej (lehce předvídatelnej) děj a dobrej konec. Všechno na ostrově, kterej bych chtěla navštívit a v době, ve který bych se na pár dnů chtěla ocitnout. Ideální čtení do blbý a nejistý lockdownový doby.

Jeffrey Deaver – Ďáblova slza

Finalistka soutěže o nejhnusnější obálku. Naštěstí jsem tušila, že Deavera nemám soudit podle obalu a vyplatilo se – fakt napínavá detektivka, svižně napsaná a s úplně překvapivým rozuzlením. Tak to má bejt!

Věra Nosková – Bereme, co je

Tuhle knihu mám doma už hrozně dlouho. Nevím, jak se mi tam ocitla, ale film Rebelové jsem utrpěla jednou a ani v nejmenším jsem se nechystala si o tom ještě číst. Vůbec nevím, kdo tu obálku vymyslel, protože to spolu absolutně nesouvisí – ten, kdo si to kvůli ní koupil, byl určitě strašně otrávenej a kdo to díky ní nepřečetl, o dost přišel (jako já).
Dospívání na malým městě v 60. letech z pohledu někoho, kdo na to místo a do tý doby vůbec nezapadal, navíc napsaný úžasnou češtinou, rozhodně stojí za přečtení.

Markéta Schneiderová – U nás ve vile

Co Na skládce fungovalo, ve vile úplně vyčpělo a hrozně mě to mrzelo. Nechápala jsem, proč se tam Anča vlastně ocitla, jakej smysl měly ty historky o klucích, co tam dělal ten divnej podnájemník a kam se poděla všechna ta lehkost a vtipnost, kterou všichni před třemi lety oplývali.
Ještě že to mělo jen něco přes sto stránek, strávit s tím víc než dva večery, bych považovala za dost promrhanej čas.

Odpovědět