Blog

Co jsem četla v lednu

Novoroční knižní předsevzetí bylo jednoznačný: Nedočítat za každou cenu. Zatím se mi to teda tak úplně nedaří, protože se už skoro tejden snažím prokousat Sedmou funkcí jazyka, ale ještě to nevzdávám. Mám totiž podezření, že chyba není v knížce, ale ve mně.
To období, kdy je venku víc tma, než světlo, už totiž na můj vkus trvá moc dlouho a já jsem z toho tak unavená, že večer kolikrát padnu a ani tu knížku neotevřu.
Pár jsem jich ale i přesto přečetla, takže tak špatný to se mnou (zatím!) není.
Dita Táborská – Malinka

Že Dita vážně umí psát, vím už docela dlouho. Na Malinku jsem se proto těšila skoro stejně, jako na vánoce. Takže hodně. Protože jsem evidentně nebyla jediná, dostala se ke mě v knihovně až koncem roku, ale to čekání se vyplatilo. Jestli totiž i v knižním světě platí moje oblíbený Jak na nový rok, tak po celý rok, můžu bejt naprosto v klidu.
Nevěděla jsem, jestli mám víc žasnout nad tím neskutečným jazykem, kterej používá, nad postavama popsanýma tak, že skoro lezly ze stránek, nebo nad celým tím příběhem. Chvílema jsem se hrozně bála, že to nesměřuje k ničemu dobrýmu a zároveň jsem nemohla přestat číst, protože jsem to strašně potřebovala zjistit.
Taky jsem z toho pak nespala, jak mi šrotoval mozek, ale kupodivu mi to vůbec nevadilo.
Za mě jednoznačně jedna z nejlepších knih uplynulých měsíců!

Lars Simon – Losí hovno

Jak je mým dobrým zvykem, po Malince jsem si akutně potřebovala u něčeho resetovat hlavu a jelikož v přemýšlení o hovně jsem poslední dobou dost dobrá, byla tahle knížka ideální volbou. Moji znalost losích exkrementů to sice nijak nezvýšilo, ale několikrát jsem se zasmála nahlas, a to mi bohatě stačí.
Je to přesně ta severská absurdita, kterou asi každej nepochopí a nerozdejchá (a někoho to může vyloženě rozčilovat, což bych vůbec netušila, kdybych se za osobu tohoto typu před sto lety nevdala, ehmehm), ale mě to bavilo. Jasně, na Stoletýho staříka nebo Oveho to určitě nemá, ale jako oddychovka pro pobavení je to fajn.
PS: Druhej díl se jmenuje Kajmaní hovno a tuším, že jeho čas taky jednou nastane 😉

Jojo Moyes – Poslední dopis od tvé lásky

No a je to tu – přešlap tohoto měsíce. Tady se jasně ukázalo, že není oddechovka jako oddechovka a že na love story tohohle typu prostě nemám nervy. Evidentně je to žánr mimo moje hranice snesitelnosti, a to, že Než jsem tě poznala mě fakt bavilo, neznamená, že Jojo píše všechno stejně dobře.
Pokud se to přece jen chystáte číst, tak tady už ve čtení dál nepokračujte, ať na mě nejste nas°aný, že jsem prozradila tu kruciální zápletku.

Takže (kapesníky připravit!):
Představte si, že se strašně mladá z rozumu vdáte za prachatýho chlapa a celkem spokojeně si žijete život paničky v čele londýnský smetánky. Pak se najednou probudíte v nemocnici a nic si nepamatujete, protože vám zachránili život po bouračce. Postupně zjistíte, že jste zrovna odcházela od manžela s láskou svýho života a začnete ho hledat. Jenže to neklapne a vy si s manželem pěkně pořídíte dítě, on si najde milenku a žijete odděleně. Takže když se s milencem po letech potkáte, nenapadne vás nic lepšího, než se s ím vyspat a pak mu říct, že už se nikdy neuvidíte, protože achmůjbože život je tak krutý a co by tomu řekli lidi.
Večer si to rozmyslíte a jdete za ním, ale jeho šéf vám řekne, že odjel jako válečnej reportér kamsi do Afriky a i když se ho tam vypravíte hledat, nenajdete ho.
Co uděláte?
Jasně, řeknete si že umřel a dalších čtyřicet let na něj nepřestáváte myslet, platíte si dokonce dopisní schránku na poště, kam vám kdysi psával a tajně čekáte, že se ozve. On zatím ve skutečnosti samozřejmě nikam neodjel a se zlomeným srdcem myslí jen na vás, přičemž žije a pracuje ve stejným městě, kde jste celej život i vy.
Nebejt novinářky-všetečky, která najde jeho poslední dopis pro vás, pak vás a nakonec i jeho, už byste se nikdy nesetkali a tahle báječná knížka by nebyla nic, než to losí hovno.

Toť vše.
Jakože cože?! Já chápu, že jsem asi moc racionální, cynická, přízemní a vůbec, ale tomu snad nemůže nikdo uvěřit, ne? Já se těšila, že si pěkně fňuknu nad happyendem a místo toho jsem se posledních dvacet stránek akorát rozčilovala nad tím, jak iracionálně se ty lidi celej život chovali.
Přece když někoho tak šíííleně miluju, neřeknu si, že je asi mrtvej a nezabalím to. A naopak – když nejsem mrtvej, tak se snad ozvu, ne?
Závěrečné vítězoslavné objevení obou nešťastníků pomocí gůglu už snad radši ani nekomentuju…

No nic. Z toho plyne poučení, že není Jojo jako Jojo a knížky tohohle typu si schovám na dobu, kdy se mi definitivně zcvrkne mozek do velikosti rozinky.

Stuart Keith – Kluk z kostek

Vojta miluje Minecraft. Já o něm nevím téměř nic a kdykoli mi nadšeně líčí svoje herní pokroky a úspěchy, mám pocit, že mluví čínsky. To byl hlavní důvod, proč jsem si tuhle knížku chtěla přečíst.
Stuart Keith se živí psaním o počítačových hrách a navíc má sám autistickýho syna, takže je celou dobu poznat, že ví o čem mluví a každý slovo jsem mu věřila. Navíc jsem konečně pochopila, že na tom Minecraftu vážně něco je a jsem za to ráda.

 

Zajímavý, že nejvíc řádků člověku zabere popis něčeho, co by vlastně nikomu nedoporučil, ale nemohla jsem si pomoct.
Teď jdu pokračovat v prokousávání se seriózní literaturou a přemejšlet o tom, jaká oddechovka přijde na řadu hned po ní 😉

Komentáře

  1. 🙂 Jak žes mi to napsala? Nemůže bejt každej intelektuál? Tak to máš za to! 😛 bože, tohle je takový klišé, nereálný a trapný klišé. Jak tohle někdo může považovat za literaturu? A vidíš, když ke něco hodně blbá, prostě ti to nedá nenapsal, PROČ je to tak strašně blbý 🙂 Na Malinku se někdy chystám a Sedmou funkci mám u nějakou dobu v knihovně a moc se na ni těším 🙂 tak pak porovnáme dojmy 😉

  2. Možná když o tom nepřemjšlíš, tak ti to tak blbý nepřijde, ale to prostě nešlo 😀 A Sedmou funkci si dej, jsem zvědavá, co na ní budeš říkat, já ji nějak nezvládám…

Odpovědět