Blog

Co jsem četla v lednu

Jestli to slavný Jak na nový rok, tak po celý rok platí, nemusím se letos s výběrem knih nijak zvlášť stresovat, protože na žádný kolosální hovadiny nenarazím. Tak snad to bude fungovat – ráda bych si některý loňský čtenářský zážitky odpustila.

Fredrick Backman – Medvědín: My proti vám

Protože Medvědín jsem přečetla jedním dechem, na tohle pokračování jsem se těšila jak malej Jarda. Jasně, je to pokračování, takže se tam nevyskytuje moc nových postav, ani se tam nic zásadně novýho neděje, ale to mi vůbec nevadilo. Naopak. Četlo se mi to stejně dobře jako ta první část a už teď je mi jasný, že tohle jsou přesně ty knížky, co si člověk přečte víckrát, přestože ví, jak to nakonec dopadne. To, že Backman píše tak, jak potřebuju, abych se nemohla odtrhnout, ser mi zase potvrdilo a jsem za to ráda.

John Kennedy Toole – Spolčení hlupců

V rámci akce Nastal čas  dohnat resty v americký klasice došlo i na tohle. Ze všech těch názorů, který jsem na Hlupce četla, jsem pochopila, že to je taková ta knížka, kterou lidi buď milujou a čtou pořád dokola, nebo nesnášej a buď vůbec nedočtou, nebo litujou každý minuty, kterou nad ní strávili.
Přestože bych se ráda přidala na některou stranu barikády, nemůžu. Mám to totiž přesně napůl. Ani nevím, kdy jsem četla něco, co jsem několikrát chtěla už už odložit, abych se hned u další stránky smála nahlas, takže jsem se nakonec nějak dopracovala až nakonec. Nevím vlastně ani, jestli bych to s čistým svědomím někomu doporučila, ale zároveň to není jedno velký Rozhodně NE…
Holt si to asi každej musí zkusit sám a uvidí.

Marek Šindelka – Únava materiálu

Už několikrát jsem tu psala, jak miluju komentáře na Databázi knih a teď mě napadlo, že by vlastně byla věčná škoda, kdyby obzvlášť ty nejlepší měly někam zapadnout, takže jsem se rozhodla, že to sem tam napravím. Pro začátek třeba tenhle, jakožto zajímavá ukázka toho, kolikrát se dá ve dvou větách použít slovo kniha (a k obsahu sdělení se vyjadřovat nebudu, protože nejsem hnusná 😉

„Když jsem se zeptal na tuto knihu kamarádů, jestli tuto knihu četli, tak jedna z nich mi řekla, že tato kniha je o ničem. Přesto jsem si knihu přečetl, abych si vytvořil vlastní názor. 
Knihu hodnotím pozitivně. Určitě není čtení této knihy ztrátou času. Při čtení jsem si uvědomil, čím vším si musel dospívající chlapec projít, jaké útrapy musel protrpět, aby se mohl sejít se svým bratrem.“
-Marekh-

No, tak to teda nevím. A abych pravdu řekla, nevidím v tom ani žádnej příspěvek k tématu uprchlický krize o hodných uprchlících a zlý společnosti, nebo co že tomu přesně všichni vytýkaj. Je to totiž pěkně hustý čtení, ani trochu milý nebo hezký, zato tak dobře napsaný, že jsem četla a četla, dokud jsem se nedostala na konec. A to jsem do půlnoci nevydržela vzhůru ani na Silvestra.
Chvílema mi bylo fyzicky špatně, měla jsem strach, cejtila jsem smrad benzínu a bolely mě svaly skoro jako bych celou dobu běžela s nima. Tohle Šindelka prostě napsal skvěle a rozhodně si od něj musím ještě něco přečíst.

Aleš Palán, Jan Šibík – Raději zešílet v divočině

Přestože autobiografie a knihy rozhovorů obvykle nečtu, na tuhle partu bláznů jsem byla zvědavá. Plus ty fotky, ty mě kolikrát bavily víc, než text samotnej. Jasně, většina těch lidí jsou úplný blázni, který maj svoje psychiatrický diagnózy buď vrozený, nebo se k nim postupně prochlastali a profetovali a byly chvíle, kdy jsem se v tom, co se snažej říct úplně ztrácela, ale i tak to bylo bezesporu zajímavý počtení.

Fredrik Backman – Co by měl můj syn vědět o světě

„Za mne katastrofa. Čtení o bobku, plínkách a způsobu přebalování s dalšími nesmysli je silně nezáživné.“
-lipi-

Já teda už pár let knihy o dětech a rodičovství a vtipných historkách s obojím spojených cíleně bojkotuju, protože mám svýho až nad hlavu a čtu hlavně  proto, abych si od toho odpočinula, ne naopak, žejo. Nejspíš proto jsem vůbec netušila, že Backman něco podobnýho napsal.
Jako fejetony v týdeníku, nebo blogový příspěvky to určitě funguje výborně. Takhle pohromadě toho sice bylo místy tak trochu až moc, ale stejně to bylo Backmanovsky milý a po Šindelkovi mi to dost bodlo, takže jako oddychovka na jedno odpoledne proč ne.

 

Před pár týdny jsem si v nějakým pominutí smyslu naklikala v knihovně rezervace na všechno, co jsem si postupně napsala na seznam knih k přečtení a nějakým záhadným způsobem jsou skoro všechny naráz volný, takže hromada už není jen na nočním stolku, ale i pod ním.
Asi špatná logistika, ale aspoň se v únoru nebudu nudit, protože co číst mám, a to je základ!
A co vy? Hlupce jste četli? 😉

Odpovědět