Blog

Co jsem četla v lednu

Leden se mi letos obecně zdál nějak delší než obvykle. Jak tak na ty knihy koukám, nebyl to jen pocit a objektivně toho bylo nějak všeho moc, včetně čtení, což je jedna z těch pozitivních položek. Jak jinak.


Petr Stančík – Mlýn na mumie

První třetinu jsem se nějak snažila pobrat, o co jde, ve druhý mi došlo, že je to úplnej úlet a hrozně mě to bavilo. No a ta třetí, tak ta tam snad ani neměla bejt, protože čeho je moc, to se hrozně rychle přejí a okouká – i když na mě všechny ty opulentní večeře, šílený výlety a ujetý smilstva dlouho fungovaly, u desátý variace na stejný téma jsem byla spíš otrávená.
Tak blbej závěr jsem v žádný detektivce nikdy nečetla a kvůli tomu teda komisař Durman z mrtvých fakt vstávat nemusel, i když uznávám, že s odstupem času mi to vlastně přijde spíš vtipný, než že by mě to naštvalo.
Mít to o polovinu míň stránek, je to dokonalý.
Takhle nějak sama nevím…

Brigid Kemmerer – Dopisy Ztraceným

Celá tahle Young Adult vlna mě úplně minula a úplně upřímně vůbec netuším, proč jsem si tuhle knihu odnesla z knihovny, ale tipuju, že to mělo co do činění s tou obálkou 😉
Divná holka se Divným způsobem zamiluje do tajnýho týpka, ze kterýho se vyklube Nejdivnější grázl na škole, což ji asi na padesát stran odmiluje, ale jsou si holt souzený a všechno dobře dopadne… Je to tak mile blboučký, že jsem to přečetla během jednoho dne a ani se moc nestydím za to, jak mě to bavilo – může za to totiž Stančík, po kterým jsem akutně potřebovala něco úplně přímočarýho s jasným začátkem a hlavně koncem.

Anna Cima – Probudím se na Šibuji

Nejdřív mi to přišlo trochu plytký, ale čím víc jsem se do toho dostávala, tím víc jsem si připadala zpátky ve škole – ty popisy chodeb a kabinetů v Celetný byly natolik sugestivní, že se mi dokonce zdálo o státnicích (děsný!) a nakonec mě to fakt bavilo. Plus to Japonsko, to je bonus sám o sobě.

Michal Vaněček – Mlýn

Na Mlýn jsem četla samou chválu a těšila jsem se na příběh dvou bratrů, který slíběj otci na smrtelný posteli zachovat rodinnej mlýn v rodině, ať se děje cokoli. Projdou si výslechama v Bartolomějský, léčením na psychiatrii, vězením v dolech a vůbec vším, čím komunisti zpestřovali život sedlákům, ale nic to s nima neudělá. Jsou to od začátku do konce pořád stejně tichý, silný, manuálně zručný, soběstačný starý mládenci, od padesátých let až do revoluce. A to je přesně to, co mi na tom všem vadilo nejvíc.
Hlavní profesí autora jsou informační systémy, je to inženýr a technik a manažer a šéf vlastní firmy, kterej perfektně řadí za sebou fakta a historický události, ale tak nějak mi chybělo trochu nějaký lidskosti, pocitů a aspoň minimálního vývoje těch černobílých postav no…

Amor Towles – Gentleman v Moskvě

Za dveřmi hotelu Metropol leží Divadelní náměstí a s ním zbytek Moskvy i bouřlivá krajina Ruska dvacátého století…
Jak jsou Vaněčkovy postavy ve Mlýně plochý, tak se to tady hemží jedním osudem za druhým, hrabě Rostov je perfektní a posledních sto stran jsem schválně četla jak nejpomaleji jsem dokázala, protože jsem strašně nechtěla, aby už byl konec – kniha s velkým K tohle!

Simona Bohatá – Všichni sou trapný

Žižkov osmdesátých let, kdy pomalu mizí starý činžáky a lidi, co v nich žili se vytrácej na sídliště očima party puberťáků, jejich rodičů a učitelů – nečekala jsem moc a o to jsem byla překvapenější, jak dobrý čtení to bylo!

Doufám, že moje oblíbený Jak na nový rok, tak po celý rok bude platit, protože Gentleman v Moskvě a Simona Bohatá jsou objevy letošního ledna a ani ten zbytek vlastně nebyl vůbec špatnej!

Odpovědět