Blog

Co jsem četla v lednu

Ani se mi nechce věřit, že jsem se konečně dostala do bodu, kdy nemusím pátrat v paměti x měsíců zpátky, ale podařilo se! Teď jsem sama zvědavá, jestli ty čerstvý zážitky nebudou spíš na škodu, ale snad ne.

Penelope Lively – Měsíční tygr

Claudia píše dějiny světa i ty svoje. Umírá, takže vzpomínky vyskakujou jedna přes druhou, mění se čas i forma a vznikne obraz jednoho života celkem protivný a sebestředný ženský, která si vždycky šla za svým bez ohledu na okolí…
Nebejt to tak hezky napsaný, asi bych to ani nedočetla.

Petra Soukupová – Věci, na které nastal čas

Schválně jsem to spočítala. Tohle byla sedmá kniha od Soukupový, kterou jsem přečetla. Spíš vlastně sežrala na posezení a pak o ní několik dnů nemohla přestat přemejšlet.
Nebylo to veselý, oddechový, ani příjemný čtení, ale ten její styl mi prostě neuvěřitelně sedí – jsem fakt zvědavá, jestli někdy napíše něco blbýho!

Laetitia Colombani – Cop

Tohle byla úplná krása! Ne ve smyslu miloučkýho počtení o duhách a jednorožcích, to ani náhodou. Několikrát jsem musela očima skočit na konec stránky, abych se ujistila, že se fakt nic z těch hrůz, co mě napadaj, nestane, ale naštěstí nestalo.
Tři ženy na třech kontinentech, všechny nějak spojený jedním copem a každá se po svým ze všech sil snaží vypořádat s tím, co jí život naložil…
Myslím, že obzvlášť v týhle době karantény, nouzovýho stavu, distanční výuky a všeho nenormálního není od věci si připomenout, že na světě lidi řešej mnohem větší sračky a když nechtěj, semlít se nenechaj!

Colleen Hoover – Bez naděje

Opět moje oblíbená kategorie Potřebovala jsem oddechovku, ze který se často žádná velká pohoda nevyklube, ale bejt mi sedmnáct, byla bych nadšená. Není to žádná velká literatura, ale četlo se to samo, ty postavy byly uvěřitelný a zápletka taky celkem překvapivá, takže vlastně proč ne.

Nino Haratischwilli – Osmý život (pro Brilku)

To nejlepší nakonec. Tohle totiž bylo naprosto NEUVĚŘITELNÝ. Schválně jsem se ještě dívala zpátky a s čistým svědomím můžu říct, že za uplynulej rok jsem nic lepšího nečetla.
Životní osudy několika generací ne úplně standartní gruzínský rodiny na pozadí všech historickejch změn, zvratů a převratů (o kterých jsem – narovinu – věděla tak trestuhodně málo, až jsem se kolkrát syděla a gůglila jak o život) mě úplně dostaly. Těch skoro 900 stran jsem přečetla za pár dnů a měla jsem takovou knižní kocovinu, že jsem skoro tejden nebyla schopná otevřít jinou knihu. Pokud byste letos měli přečíst jedinou věc, je to tahle.


Pokud platí, že jak na nový rok, tak po celý rok, bude to letos dobrý. Měsíčního tygra teda zrovna dvakrát nikomu doporučovat nebudu, i když je možný, že v jiným rozpoložení bych ho mohla vnímat jinak a Colleen Hoover je prostě letní čtení k vodě, ale ty zbylý tři byly perfektní.

Odpovědět