Blog

Co jsem četla v listopadu

Letošní listopad byl tak hektickej, že utekl dřív, než jsem se stihla vůbec rozkoukat – až se sama zpětně divím, že jsem vůbec aspoň něco přečetla…

Chaim Potok – Davitina harfa

Další parádní Potok, tentokrát spíš o hledání víry, než jejím posilování. Davita vyrůstá v New Yorku v době, kdy se na druhý straně oceánu schyluje k válce, s rodiči, kteří se zřekli židovských i křesťanských kořenů ve jménu komunismu, za který vytrvale bojují až do okamžiku, kdy je okolnosti donutí si uvědomit, že tahle cesta není ta pravá. Aby toho na malou holku nebylo málo, je navíc díky neustálýmu stěhování úplně sama.
Zarputile ale hledá svoje místo na zemi a v životě a tohle hledání Potok dokáže popsat tak křehce, jako málokdo.

Petra Dvořáková – Chirurg

Dvořákový Dědina je jednou z těch pár knih, který doporučuju kudy chodím a nikdo mi nevymluví, že ten, kdo je schopen takhle psát, nemá na víc, než na Chirurga.
Aby to blbě nevyznělo – bavilo mě to, věřila jsem tomu, plynulo to super, četlo se to dobře, ale nějak mi tam něco chybělo. Co přesně, to nejsem schopná definovat, ale pokud potřebujete ne úplně blbou oddechovku, směle do toho.

Malála Júsufzaj – Já jsem Malála

Nejmenovaný dítě přede mnou neprozřetelně proneslo cosi ve smyslu, že škola je blbej vopruz, čehož o pár hodin později hořce litovala, protože jsem jí z knihovny přinesla tohle a několik dnů jsem ji nutila to číst. Šlo jí to jak psovi pastva a ve chvíli, kdy šla radši uklízet, než by to otevřela, jsem usoudila, že bych si to možná nejdřív měla přečíst sama. Dočítat nemusela, protože má štěstí a může v klidu vyrůstat na místě, kde v jedenácti letech choděj děti do školy s odporem a nikdo jim v tom nebrání.
Literární kvality nehodnotím, ale přestože jsem tušila, do čeho jdu, pár večerů se mi neusínalo zrovna dobře. Ten příběh je prostě šílenej a za přečtení bezesporu stojí.

Delphine de Vigan – Ani později, ani jinde

Tak dlouho jsem sledovala to všeobecný nadšení z autorky, o který jsem nikdy neslyšela, až jsem to musela napravit a dovzdělat se. Sledovat 24 hodin v životě dvou osamělých lidí, který se sice pořád snažej dostát tlaku okolí a být tím úspěšným vyrovnaným člověkem, jakého střední věk žádá, ale vůbec se jim to nedaří, mě neuvěřitelně vyčerpávalo. Od půlky mi bylo jasný, že na světlo na konci tunelu čekám úplně marně a nesekla jsem se.
Nevím, jaký jsou další autorčiny knihy, ale jestli jsou to taky hodně dobře napsaný černočerný deprese, nechám si je ujít. Jsem přece jen postarší osoba a potřebuju sem tam nějaký to pozitivno!

Sečteno podtrženo jsem se v listopadu vydatně přejedla depresivních historek všeho druhu.
Nejvyšší čas oprášit Pana Kaplana, nebo aspoň Saturnina, ať se z toho trochu vzpamatuju…

Odpovědět