Blog

Co jsem četla v listopadu

Listopad byl letos ještě divnější než obvykle. Distanční výuka a knihy jsou téměř neslučitelná věc a není vlastně divu, že jsem si z žádný nesedla na zadek. Nicméně dva velký objevy jsem přece jen udělala:
1. Ze seznamů se dá udělat smysluplnej román a
2. Jsem moc stará na to, abych se intelektuálně nadchla.
To vlastně bohatě stačí.

Elena Ferrante – Dny opuštění

Ferrante mě pořád baví. Jasně, nejsou to Geniální přítelkyně, nemá to žádnej strhující děj, ani mraky postav a je to vždycky tak trochu (tentokrát dost) depka, ale stejně. Na podzim ideální.

Henning Mankell – Italské boty

Myslela jsem si, že to bude tak trochu vtipný vyprávění o zapšklým dědkovi, kterej žije sám na ostrově, odkud si vyjede jednou za čas na pevninu nakoupit, ale sekla jsem se. Nebylo to vůbec veselý, ale nic to nemění na tom, že se to hezky četlo.

Matthew Dicks – Dvacet jedna pravd o lásce

Miluju seznamy. Odjakživa. Že existuje kniha, která je napsaná jen v seznamech jsem vůbec netušila. Bylo to místy hrozně vtipný, celkově milý a hrozně chytře vymyšlený. Nápis na obálce výjimečně vůbec nelhal.
Ve druhý koronavlně jako když najdeš!

Hana Marie Körnerová – Heřmánkové údolí

Kdyby to napsala Mornštajnová, bylo by to ještě o něco jiný kafe, ale já mám prostě tyhle životní příběhy ráda. A když to pěkně plyne, hodný lidi jsou jen hodný a hnusáci hnusný, nikdo ničím nepřekvapí a navíc to dobře dopadne, je to sice trochu nuda, ale někdy to ke štěstí bohatě stačí.

Jakuba Katalpa – Je hlína k snědku?

Tohle jsem vzdala. Před dvaceti lety bych si z toho možná sedla na zadek, ale teď mi jedna třetina bohatě stačila. Jsem intelektuálně nedostačující, ale děkuju tomu něčemu, díky čemu Jakuba Katalpa přestal psát takhle a její další knihy dokážu nejen číst, ale i chápat 😉


Jestli mě něco vyloženě bavilo, tak Dvacetjedna pravd o lásce. Zbytek neurazil a Jakuba Katalpa rozhodně překvapila.

Odpovědět