Blog

Co jsem četla v listopadu

Co jsem četla v listopadu a prosinci

Listopad se zapíše do dějin jako měsíc, kdy jsem poprvé něco nedočetla dál než do půlky a ani trochu mi to nevadilo. Naopak, jsem na sebe dost pyšná!
Na co pyšná nejsem je prosinec. Vůbec nevím, jak se to stalo, ale první půlku jsem strávila nad Irvingem a pak mě asi nějak pohltily ty vánoční záležitosti nebo co, protože nastalo historicky prvních čtrnáct dnů v mým životě, kdy jsem do žádný knížky ani nenakoukla. Ale už zas čtu, takže uf, nemocná nejsem 😉
Lars Husum – Můj kámoš Ježíš

Tyhle ujetý severský knížky mám mnohem radši, než jejich pochmurný pseudodetektivní thrillery. Ujetý píšu proto, protože už podle názvu je asi jasný, že žádný drama se od toho čekat nedá. Ježíš v týhle knížce je fakt dobrej týpek, stejně jako ta parta kolem něj. A že jsem se pobavila beru jako významný plus.

Jill Alexander Essbaum – Hausfrau

U nás v knihovně je skoro hned u vchodu (strategicky dost výhodně) taková polička, kde jsou vystavený žhavý novinky i starý hitovky. Pravidelně si ji všimnu až při odchodu a skoro pokaždý se musím vrátit, protože si z ní prostě nutně něco potřebuju půjčit. Větsinou je to něco, o čem jsem už slyšela a zapomněla jsem si to napsat na seznam, ale někdy se mi ta knížka prostě jen líbí.
Tahle má kromě dobrýho názvu a obálky ještě tu zajímavou vlastnost, že je natisklá červeným písmem. Prostě vypadá pěkně a asi byla vydaná jen proto, aby potvrdila pravdivost toho starýho rčení o tom, že soudit knihu podle obalu není chytrý.
Popravdě jsem nečekala žádnou hlubokou filozofii, to ani v nejmenším, ale… Když hlavní hrdinka i po stopadesáti stránkách jen depresivně jezdila vlakem tam a zpátky, a ačkoli měla doma tři malý děti (včetně mimina), stíhala mezi tím ještě výživně souložit s téměř každým, koho potkala, nějak mi došly síly.
Než bych tohle četla před spaním, radši jsem tupě čuměla na facebook a to je známka toho, že je něco fakt špatně.
Po čtvrtým takovým večeru „S knihou“ jsem si zcela v rozporu se svým přesvědčením přečetla konec. A ejhle, ono to dopadlo úplně přesně tak, jak jsem čekala. Těch dalších stopadesát stran mezi tím jsem tudíž s klidným svědomím oželela a vrátila jsem ji nedočtenou.
Bod pro mě!

Michel Faber – Kniha zvláštních nových věcí

Někdo, kdo dokázal napsat Kvítek nemůže podle mě vyprodukovat srágoru, ani kdyby stokrát víc chtěl. I přesto jsem se trochu bála, protože knížky o mimozemšťanech a jiných planetách obvykle zrovna nežeru. Po pár stránkách jsem na tyhle svoje předsudky úplně zapomněla a byla to jízda!

Minna Lindgren – Babičky: Mrtvý kuchař

Další super obálka. Navíc s výživným podtitulkem lákajícím na cosi jako švédskou variaci na Babu Marplovou. A tu já ráda.
Zase jsem se nechala nachytat.
Díky týhle větě jsem totiž čekala úplně něco jinýho, než jsem dostala. Detektivka to totiž není ani v krizi. Babky mě nicméně bavily, takže asi dobrý, i když to pokračování už jsem teda oželela. Ten strach z nastavovaný kaše byl prostě silnější než zvědavost, že to tak třeba nebude.

Jiří Hájíček – Rybí krev

Vůbec nechápu, že jsem existenci Hájíčka dokázala tak dlouho ignorovat. Doteď sice nevím, proč se to jmenuje zrovna takhle, protože si vůbec nevybavuju, že by se mluvilo o nějakých rybách, ale to je fuk. Ty postavy a jejich příběhy byly tak uvěřitelný a reálný, že už se teď těším, až si od něj přečtu něco dalšího.

John Irving – Rok vdovou

Poslední knížka letošního roku mi dala zabrat. Irvinga mám totiž hrozně ráda a většinou ho přečtu rychlejc, než bych třeba i chtěla. Tohle bylo ale nějaký divný, První třetinou jsem se prokousávala šíleně dlouho, jako by to snad ani nepsal on. Druhá byla o dost lepší, ale pořád mi něco chybělo. Nebejt to Irving, tak to snad nedočtu, ale zas takovej drsňák přece jen nejsem (zatím), takže jsem vydržela.
Ke Garpovi a Owenovi se sice nepřidá, ale ztracenej čas to rozhodně nebyl.

Novej rok je takový zvláštní období. Na jednu stranu mám tendenci si dávat velký předsevzetí a dělat šílený plány a na druhou se mi vlastně nechce. Tak s tím zatím ještě chvilku počkám.
Velkým objevem toho uplyulýho pro mě ovšem byla Databáze knih. Díky týhle stránce jsem totiž narazila na spoustu dobrých tipů ke čtení a těch není nikdy dost.
Taky jsem si to tam všechno poctivě průběžně nacvakávala, takže teď vím, že jsem loni přečetla 53 knížek a 10 jsem si poslechla.
To jde.

Doufám, že tenhle rok jich zvládnu minimálně stejně. Nebo klidně míň, ale aspoň stejnej počet těch, na který se nezapomíná 😉

Odpovědět