Blog

Co jsem četla v listopadu a v prosinci

Aniž bych to plánovala, podařilo se mi v závěru roku vytvořit dva rekordy:

1. v listopadu jsem dočetla nejdelší „knihu“ svýho života (protože ty čtyři díly to má podle mě jen proto, že takovou bichli by nikdo nedokázal svázat)  a
2. hned vzápětí jsem úplným omylem dočetla bezkonkurenčně největší sračku pro rok 2018 – vzhledem k tomu, že jsem se celej rok víceméně úspěšně snažila kraviny nedokončovat a začalo se mi to celkem dařit, mě to naštvalo o to víc..

Elena Ferrante – Příběh nového jména
Elena Ferrante – Příběh těch, co odcházejí, a těch, kteří zůstanou
Elena Ferrante – Příběh ztracené holčičky

V červenci jsem se prokousala prvním dílem (Geniální přítelkyně ) a to, jak ztuha mi to šlo, zpětně hodnotím jako následek toho strašnýho vedra a zavařenýho mozku. Není to totiž žádná oddychovka k vodě, přestože to tak na první pohled vypadá.
Pokud by si člověk v anotaci přečetl, že Ferrante popisuje životy dvou neapolských kamarádek od dětství po stáří a spotřebuje na to skoro 2000 stránek, možná by čekal spoustu dějových zvratů, odboček k historii a praktikám cosa nostry, nebo hromady popisů počasí a krajiny. Ani jedno se tam ale nevyskytuje ve větším než malém množství.
Je to čistokrevnej román. Bez detektivních zápletek, bez thrillerových scén, bez srdceryvných milostných eskapád popsaných na efekt. Všechno, co se tam děje, je podaný tak, že uvěříte každýmu slovu a zapomenete, že to není autobiografie. Dojde vám, že ať už člověk v životě prožije cokoli a rozhodne se jakkoli, jedno máme všichni společný – nevyhnutelně se sejdeme na nějaký tý lavičce v parku a budeme na to všechno vzpomínat.
Pokud teda nezmizíme jako Lina. I to je totiž možnost.

Antonio G. Iturbe – Osvětimská knihovnice

I když to tak možná vypadá, nejsem úchyl, kterej úmyslně vyhledává knihy o koncentrácích – spíš naopak. To, že jsem Knihovnici četla tak krátce po Tatérovi z Osvětimi vzniklo díky zcela nevyzpytatelnýmu systému knihovních rezervací, ale možná to bylo dobře.
Aspoň jsem se utvrdila v tom, že jsem s hodnocením Tatéra nebyla nespravedlivá.
Přestože se oba ty příběhy odehrávaj na stejným místě a jsou napsaný podle skutečných osudů lidí, který to celý zažili a přežili, Knihovnice je prostě mnohem reálnější. Tatéra holt nebrat.

Gail Honeyman – Eleanor se má vážně skvěle

Čekala jsem pohodovou oddychovku, protože o čem asi jiným by mohlo bejt něco, s takovým názvem, žejo. Ale ne. Eleanor je divnej asociál, kterýmu spousta věcí nedochází a nijak se tím netrápí. To samozřejmě generuje spoustu zábavnejch situací a samo o sobě na tom není nic, nad čím bylo potřeba se nějak hluboce zamýšlet.
Ve chvíli, kdy se začne postupně odhalovat, proč je zrovna taková, jaká je (a všechno se to spojí až skoro úplně na konci) člověku dojde, že tohle není žádná humorná knížka a že něco podobnýho se klidně může dít kdekoli kolem vás.
A Eleanor rozhodně stojí za přečtení.

Édouard Louis – Skoncovat s Eddym B.

Hodně jsem o tomhle četla. Jaká je to bomba, jak je to od autora statečný, jak šokující je, že se to děje v současný Francii a kolik hektolitrů slz čtenáři nad osudem chudáka Eddyho prolili. Já brečím i u reklamy na cocacolu, takže jsem si zcela jistá tím, že mě rozstřelí kde co. Čím to, že tohle ne, je mi záhadou.
Ten příběh je samozřejmě hrozně ponurej a smutnej, protože kdo by chtěl, aby jakýkoli dítě na světě vyrůstalo v takový rodině a denodennně se stýkalo se šikanou kvůli svý orientaci, žejo. Říkala jsem si, že to na mě nijak nepůsobí třeba proto, že vím, že se ze všech těch sraček dokázal vyhrabat, ale Dita (Knihovnice z Osvětimi) taky přežila a to vědomí mi čtení nijak neusnadňovalo…
Buď jsem cyničtější, než jsem si myslela, nebo to prostě není dobře napsaný.
Jiný vysvětlení mě nenapadá.

Bianca Bellová – Celý den se nic nestane

Od Biancy Bellový jsem kdysi četla Sentimentální román a ten jsem natolik nepochopila, že jsem úplně vzdala pokus o Jezero, přestože mu ta Magnesia Litera nějakou atraktivitu přidává. Tohle jsem si půjčila úplnou náhodou a možná proto, že jsem měla úplně mizivý očekávání, mě to vyloženě bavilo. Stane se tam toho totiž až až.

Sara Pinborough – Ví o tobě

No a tohle. To jsem si prostě musela nechat nakonec!
Kdo se to teprve chystá číst, protože se (stejně jako já) nechal napálit těma výkřikama nadšení nad převratným závěrem, ze kterýho se jen tak nevzpamatujete, směle do toho a dejte vědět!
Kdo za převratnej závěr nepovažuje totální na hlavu postavenou fantasmagorii, může číst dál:

Vzhledem k tomu, že jsem tohle četla v rámci akce oddechnu si po Geniálních přítelkyních u nějakýho dobrýho thrilleru, je to už skoro měsíc a půl a děj si vybavuju fakt jen mlhavě (další mínus celýho veledíla).
V podstatě jde o to, že se zamindrákovaná zoufalka Božka vyspí s Pepou, kterýho potkala večer v baru. Druhej den přijde do práce a helemese –  je to její novej ženatej šéf.
Chvíli po něm se seznámí i s Mařenou a během chvilky se z nich stanou kamarádky na život a na smrt – Božka je tak nadšená, že z ní Mařka udělala novýho člověka, kterej přestane chlastat, kouřit a zhubne, že se s ní nedokáže rozloučit ani když se dozví, že je to manželka Pepana, se kterým i nadále čile souloží.
Sice je jí chvílema divný, že toho Mařka o ní tolik ví, ale nijak po tom nepátrá. Ve chvílích, kdy se role vypravěče chopí Mařena, zjišťuje zcela zmatenej čtenář, že ta má dokonalej přehled o všem, co její kámoška i manžel vyváděj (ať už spolu, nebo každej zvlášť) a postupně odhalí, že je schopná se úplně vcítit do jinejch lidí.
(Teď když to píšu, nechápu, že mě tohle nevarovalo, ale nějak jsem pořád předpokládala, že to bude mít nějaký racionální vysvětlení, taková jsem já naivní blbka!)
Po nějakých peripetiích, který si už nevybavuju, Pepan Mařeně oznámí, že se s ní hodlá rozvést a ať si na něj klidně práskne všechno, čím ho celý ty roky držela v šachu (vzpomínám si na nějakej příběh o  utajený vraždě a strachu z vězení, ale natolik přitaženej za vlasy, že podrobnosti jsem v zájmu zachování duševního zdraví vytěsnila).
To Mařka samozřejmě nehodlá připustit a – teď to přijde! – předávkuje se drogama, protože ví, že její bezva kámoška ji přijde zachránit. Božka nezklame, vřítí se do baráku, kde mezitím začalo hořet a ve chvíli, kdy ji začne zachraňovat, si s ní Mařka vymění tělo a nechá ji tam v tom svým uhořet.
A aby toho nebylo málo – na pár posledních stránkách, když se ovdovělý Pepa, kterej po svý mrtvý manželce nijak netruchlí, chystá oženit s Boženou (v jejímž těle ale teď žije Mařena – to jen připomínám, protože je to doprdele tak debilní, že se to nedá pochopit) se dozvíme, že to vlastně žádná Mařena není. Je to její kamarád z psychiatrický léčebny, kterej se do Pepíka zamiloval natolik, že milou Mařku odkrágloval, vtělil se do ní a celý ty roky si hrál a jeho manželku.
Tak!

Jestli jsem si kdy myslela, že mám bujnou fantazii, tak jsem žila v bludu, protože takovou šílenou ptákovinu bych vymyslet nikdy nedokázala. Asi proto mě až do samýho konce nenapadlo, že je to celý tak strašně přitažený za vlasy, až už to ani víc nejde.
Vzhledem ke všem těm nadšenejm recenzím jsem ale úplně divná, nepoznám „perfektní thriller“ a nemám absolutně žádnej smysl pro iracionálno – nic z toho mě ani v nejmenším nemrzí.
Několik dnů jsem to vůbec nemohla rozdejchat a když to teď popisuju, jsem z toho zas úplně rozhozená 😀

No nic.
I tak už je to dlouhý jak tejden před vejplatou, tak se nebudu dál pohoršovat a pro příště si budu dávat větší bacha na to, co čtu, abych to dokázala včas odložit, protože další podobnej zážitek bych taky nemusela přežít ve zdraví!

Komentáře

  1. LOL!!! Božka s Mařkou a Pepanem se postarali o to, že mám naprskanej čaj v klávesnici i na monitoru! 😀 😀 😀 Já myslím, že bys sem tam nějakej ten shit přečíst měla už jen proto, abys o něm mohla napsat! 😀

  2. Jsi furt chtěla, abych byla jízlivější, tak tady to máš (a ani mě to tak nebolelo:D )

Odpovědět