Blog

Co jsem četla v prosinci

Dle mých naivních představ měl být prosinec měsícem poklidnýho předvánočního čtení. To jsem se teda pěkně spletla.
Co jsem četla v prosinci
John Irving – V jedné osobě

Irvinga mám ráda od první knížky, kterou jsem přečetla. Myslím, že to byl Svět podle Garpa, ale ruku do ohně bych za to nedala. Skvěle  píše a skvěle se čte. Buď ale stárne on, nebo já, protože knížka, ve který je víc než polovina postav minimálně latentní, ale většinou úplnej transsexuál, mě skoro uvrhla do deprese z toho, že jsem v tomhle ohledu nudně normální. Kdyby to nebylo vytištěný tak malým písmem a navíc se mi to nerozpadalo pod rukama, četlo by se to úplně samo. Už jen ten vývoj pohledu na odlišnosti v puritánský Americe, totiž rozhodně stojí za připomenutí.

Lars Kepler – Svědkyně ohně

Kepler podruhé. A na nějakou dobu naposledy. Definitivně jsem se usnesla, že na tohle prostě nemám. Nevadí mi vraždy, nevadí mi ani jejich popisy, i když to není něco, co bych před spaním zrovna vyhledávala (a jindy vlastně skoro ani nečtu). Co mi vadí je, když se rozpitvává hnus, který se děje dětem a ještě se v tom autor úplně vyžívá. Třeba ne, ale na mě to tak fakt působilo. Dvakrát jsem dokonce několik stránek musela fakt jen prolítnout očima (což normálně nikdy nedělám), protože jsem neměla žaludek na to, abych při čtení ty popisovaný nechuťárny živě viděla před sebou. Nic to nemění na tom, že je to napínavý jak prase a skoro se to nedá odložit. Jen to holt evidentně není nic pro mou pocuchanou nervovou soustavu.

Diane Setterfield – Třináctý příběh

Tohle, to bylo ovšem něco úplně, ale úplně jinýho. Přesně to jsem potřebovala, abych se během vánoc mohla v klidu začíst a nezvracet u toho. Loni jsem přečetla hodně knížek, u kterých jsem říkala, že byly za ten rok nejlepší. Tahle k nim rozhodně bude patřit a už teď se těším, že si ji třeba za rok střihnu znovu. Má všechno, co potřebuju, abych se nemohla odtrhnout a ještě něco navíc. Živý postavy, který se jsou sice zvláštní, ale nechovaj se jako neuvěřitelný a nepřevídatelný blázni. Příběh tak napínavej, že ani při čištění zubů nejde odložit. Tajemství, který neprokouknete. Těch hned několik. Prostě ideální čtení pod stromeček.

Prosincový skóre čitelnosti je rozhodně vyšší, než obvykle a to se počítá! Že jsem během toho zjistila, jak jsem čím dál tím míň ochotná nechat se zatáhnout do něčeho pro mě nerealistickýho, beru jako významný plus.

Co vy a Kepler? Znáte? Čtete?
A taky u toho blijete? 😉

 

Komentáře

  1. Písečný muž – jediná audiokniha, kterou jsem vypnula po kapitole a pul. Svůj životní příděl drsaren jsem v pokročilém dětství precerpala v ty dobe kompletním Kingem, ted mi k nočním muram stačí zprávy – cíleně se znechucovat knihama? A proč jako?

  2. Já věděla, že ty mě pochopíš! Vůbec nechápu, že jsi toho Kinga četla a přežila mentálně nenarušená 😀

  3. Chápu, že rodina se na veřejnosti z principu nehaní, ale… vážně si to myslíš? 😀

    1. No jasně, lhát se nemá a na veřejnosti už vůbec ne 😀

Odpovědět