Blog

Co jsem četla v říjnu

Když jsem na ty fotky koukala, trochu jsem zaváhala, jestli jsem se nespletla a nepatřej třeba do jinýho měsíce, protože jich je nějak moc, ale ne. Většina byla tak dobrá, že jsem je přečetla během pár večerů, a to pak holt lítá.

Carlos Ruiz Zafón – Stín větru

Jestli se mi v roce 2020 něco povedlo, pak objevit Zafóna. Určitě to není čtení pro každýho. Někomu může vadit ta spousta tajemna, podivný postavy a chaotickej děj, což úplně chápu – taky jsem si nejdřív nebyla jistá, jestli mě to spíš baví, nebo rozčiluje. Pak jsem se ale chytla a už to nešlo zastavit.

Veronika Bendová – Vytěženej kraj

Na tuhle jsem se těšila zbytečně. Nějak jsem asi čekala víc než psanou road movie s love story (navíc ten happyend!)
Hugo, kterej se ze začátku jevil jako zajímavej týpek, možná nemusel neustále hovořit jako Encyklopedie Severu a vést praštěný monology na témata typu Kvalitní silniční podloží, Ira mohla bejt míň upjatá a ostatní postavy se mohly zdržet i na víc než pár stránek…
Neříkám, že to bylo blbě napsaný, ale něčeho bylo na mě až moc a něčeho zase zbytečně málo.

Carlos Ruiz Zafón – Andělská hra

Návrat do Barcelony, tentokrát tak trochu faustovsky, trochu detektivně a hodně mysticky. Obvykle mě takový věci moc neberou, ale tohle jsem četla do noci a úplně jsem si zavařila mozek koumáním nad tím, jak to vlastně teda všechno bylo.

Carlos Ruiz Zafón – Nebeský vězeň

Poslední výlet na Pohřebiště zapomenutých knih a opět skvělej. Všechno se spojilo, uzavřelo, začalo dávat smysl. Škoda, že to skončilo.

Jakuba Katalpa – Zuzanin dech

Zuzana dýchala, aby to všechno nějak vydržela a já kvůli tomu tolikrát zadržovala dech, až jsem se skoro udusila. Skvěle napsanej příběh života v hnusný době s hnusnýma následkama a světle na konci tunelu zároveň.

Lidmila Kábrtová – Koho vypijou lišky

Lidmilu Kábrtovou jsem objevila v první karanténě a tak mi přišlo fér, se k ní v tý druhý vrátit. Nezklamala ani tentokrát, ba naopak – padesát slov je fakt málo!
Napsat každou kapitolu tak, aby jich neměla ani o jedno víc nebo míň, fungovala jako příběh sama o sobě a navíc je spojit do jedný souvislý knihy, je velká frajeřina!!

Kate Morton – Hodinářova dcera

To mám zase za to, že jsem se nechala nalákat tou anotací a neodložila jsem to včas.
Začátek mě docela bavil. Postupně jsem nějak přestávala chápat, proč bych měla číst životní příběhy nijak nesouvisejících postav (navíc celkem o ničem), ale během tý nudy jsem stihla aspoň vymyslet několik variant řešení záhadný smrti a ztráty diamantu (ehm), který by všechny byly stokrát zajímavější než to, čeho jsem se nakonec dočkala.
Beru to jako znamení, že bych se zase nějakou dobu měla knihám se zlatou nálepkou vyhejbat, protože nic jinýho si z tohohle zážitku fakt odnést nedokážu.

Milena Štráfeldová – Guláš pro Masaryka

Nejdřív mě všechny ty historický ingredience trochu štvaly, protože mě odváděly od příběhu, ale postupně jsem jim přišla na chuť a lepší Guláš jsem nikdy nečetla!


To byl teda měsíc! nejen že toho bylo moc, ale vyloženě kravina, kterou je dobrý obejít obloukem byla jen jedna, což se mi zas tak často nepodaří!

Odpovědět