Blog

Co jsem četla v únoru

Skoro se mi podle tý fotky zdá, že jsem v únoru nedělala nic jinýho, než četla. Možná to bude trochu i tím, že většina těch knížek nebyla tak tlustá jako obvykle, což se mi zdá pravděpodobnější, protože nějaký extrémně dlouhý čtecí úseky si nevybavuju. Podstatný ale je, že mě bavily skoro všechny a žádnou jsem nemusela nedočíst.
Laurent Binet – Sedmá funkce jazyka

Hned pro začátek tu máme největší ořech, kterej jsem nějak nemohla rozlouskat. Když pominu to, že jsem skoro neustále měla nutkavou potřebu jet do Prahy a vrátit ten filologickej diplom, nebylo to špatný. Teď zpětně si říkám, že to vlastně byla i zábava, ale asi jsem byla během celýho čtení natolik frustrovaná tím, že bych o těch postavách měla vědět i něco víc, než to, že existovaly (a některý jsem si dokonce musela i gůglit!), že jsem si to nedokázala pořádně vychutnat.
Můj rozpačitej dojem holt bude spíš souviset se sníženým IQ, než s tím, že by to nebylo dobrý 😉

Maria Semple – Kde se toluáš, Bernadetto

Už jsem to asi psala, ale pro jistotu ještě jednou – jakmile obálka slibuje třeskutej humor, jsem ve střehu. Obvykle se totiž zas až tak nebavím. Poslední dobou jsou mnohem lepším indikátorem zábavy komentáře na Databázi knih. Pokud totiž většina lidí napíše, že to nepochopili a nudili se, jdu do toho a většinou se neseknu.
Fakt mě bavilo, že skoro celej příběh je složenej jen z dopisů, vzkazů, úředních listin, záznamů od soudu, mailů, smsek a jiných zpráv, který si mezi sebou postavy vyměňujou.
Když jste v pubertě a vaše matka zmizí, aniž byste tušili kam, nemělo by na tom bejt nic vtipnýho. Pokud tou matkou ale je Bernadetta, excentrická bývalá hvězda architektury, kterou neskutečně štvou školní spolumatky a lidi celkově, je všechno tak praštěný, až začnete věřit každýmu řádku. Navíc jsem se místy smála nahlas – velkej bonus!

Jodi Picoult – Čas odejít

Už se vám někdy stalo, že jste četli a četli a čtyřicet stránek před koncem jste jistili, že vlastně čtete něco úplně jinýho a jinak, než byste měli?! Mně totiž ne a když jsem v jedenáct v noci tohle zaklapla, měla jsem oči jak tenisáky a to poslední, co jsem byla schopná udělat, bylo usnout. Fakt nejpřekvapivější závěr za hodně dlouhou dobu.
Plus sloni jako třešnička na dortu. Jednoznačně nejlepší kniha tohohle měsíce.

J. B. Morrison – Mimořádný život Franka Derricka, 81 let

Tohle slibovalo  dalšího stoletýho staříka, ale sliby chyby, žejo. Frankovi je 81 let a je sám jak kůl v plotě, takže když ho srazí mlékařský vůz, on si zlomí ruku a jeho dcera mu z Ameriky předplatí na 12 týdnů pečovatelku, je to pro něj úplný vysvobození. Buď jsem to četla v nějakým divným rozpoložení, nebo už stárnu, ale celej ten příběh člověka, kterej v životě přišel o všechno, co měl rád a na zbytek mu došly síly, mi přišel spíš smutnej než cokoli jinýho.

Anna Bolavá – Do tmy

Vůbec jsem nevěděla, co mám čekat, protože knížky oceněný Magnesií Literou jsem tolikrát nepochopila, že jsem je radši přestala vyhledávat, abych si nepůsobila další újmy na intelektuálním sebevědomí (už tak zahrabaným kdesi hlubokou pod nánosem pokaděných plínek a mateřskýho mlíka).
Tenhle příběh ale zdaleka nebyl jen o tom, že sběrem a sušením léčivých bylin se uživit nedá. Vůbec jsem se nemohla utrhnout, jak to všechno plynulo, přestože se vlastně na první pohled nic zajímavýho nedělo.

Erlend Loe – Doppler

Potřebovala jsem si vyčistit hlavu a podařilo se. Doppler je týpek, kterej v lese spadne z kola (podobnost s výše uvedeným mlékařským vozem je čistě náhodná) a když se probere, rozhodne se, že už nebude pilný. Postaví si v lese stan, kde si spokojeně žije s losím mládětem, daleko od těhotný manželky a dvou dětí. Sice mu tam sem tam vleze nějakej ten pravičák, zloděj, modelář, švagr, nebo jinej zoufalec, ale to se dá vyřešit – lesů je naštěstí v Norsku ještě pořád dost.
Doppler je prostě pravej severskej úlet. A ty mě bavěj.

Jodi Picoult – Desátý kruh

Tohle jsem asi neměla číst. Jako jasně, ten příběh byl hustej a vážně dobře se to četlo, ale ty starosti s dítětem, ze kterýho se stává puberťák byly tak strašně živě popsaný, až jsem z toho strachy z toho, co nás za chvíli čeká, vůbec nemohla spát.
Kdybych si to nebrala tak osobně, tak to ale určitě za přečtení stojí (to jen aby to třeba blbě nevyznělo).

Březen na krku a já už bych fakt brala jaro.
Utěšuju se tím, že v zimě se mi evidentně dobře čte a ta hromada u postele pořád nějak záhadně roste, místo aby se zmenšovala.
Plány pro případný mrazy bych tudíž měla.
Co vy? 😉

Odpovědět