Blog

Co jsem četla v únoru

Že nejsem schopná si ty knihy sepsat hned, jakmile skončí měsíc, jsem si už pomalu zvykla. Tentokrát jsem ovšem až doteď žila v bludu, že jsem to už udělala, a to považuju za svůj intelektuální vrchol!
Ale co, do konce března mám ještě čtyři dny, takže hurá na to:

Pasi Ilmari Jääskeläïnen – Den falešné kočky

Lauru Sněžnou jsem kdysi dočetla s očima navrch hlavy, protože nic podobnýho se mi nikdy předtím do ruky nedostalo. Ne že bych se od tý doby stala na finský podivno odborníkem, ale už aspoň vím, do čeho jdu. Nebo jsem si to spíš myslela, když jsem začínala číst. Nevím, jestli moje zmatenost nějak souvisela s tou teplotou a mozkem zabetonovaným rýmou, ale vždycky když jsem si začínala myslet, že jsem v obraze, přišel nějakej další úlet a já čuměla až do konce.
Ujetý jak prase, ale prostě dobrý!

Mark Haddon – Podivný případ se psem

I když to tak na první pohled vypadá, tenhle Podivný případ vůbec není detektivka. Je to skvělý čtení, na kterým mě bavilo přesně to všechno, co autora tohohle komentáře na Databázi knih úplně vyřídilo:

Tak proč jen 3 hvězdy? Protože zápletka je přitažená za vlasy (překombinovaná a některé zvraty? Co je moc, to je příliš). Protože každé 3. slovo v knize bylo A. Protože tu bylo až moc složitých matematických úloh (ale zas to tomu dodávalo tu správnou atmosféru). Protože autor nám tu cpal názory Christophera, které ale byly někdy trochu moc.
– Lily-fairy –

Christopherovi je patnáct, miluje Sherlocka Holmese a prvočísla a taky je autista. To, že se rozhodne vypátrat, kdo do psa zabodl vidle a jde na to po svým, vede ke spoustě situací, do kterých se nikdy nechtěl dostat, ale nějak si vždycky poradí. Jo, a toho vraha nakonec přece jen najde!

Asaf Gavron – Osada na pahorku

Tušila jsem, že tohle bude skvělý a naštěstí jsem se ani trochu nespletla. Nakonec je totiž úplně jedno, jestli se to odehrává v ilegální izraelský osadě hned u palestinský hranice a kolik z těch židů je ortodoxních, protože Štěpánku, všude žijí lidé! a o těch je to hlavně. Rok s nima mi utekl jako voda a klidně bych brala dalších dvacet. Minimálně!

Daniel Cole – Hadrový panák

Moje honba za dobrou detektivkou pokračuje a nutno říct, že stále neúspěšně. Vzhledem k tomu, že jsem tohle četla zhruba před měsícem a skoro nic si z toho nejsem schopná vybavit, je to asi jasný. Vzpomínám si, že se najde mrtvola pověšená u stropu a aby to nebyla nuda, ukáže se, že jí nějakej dobrák před tím sešil z několika různých lidí. To samo o sobě je dost ujetý a nechutný, ale neodradilo mě to a dokonce jsem to přečetla během dvou dnů, takže napínavý to asi bylo.
Jen holt zase žádná z těch bomb, na který se nezapomíná.

Abraham Verghese – Řez do živého

Ten kdo tuhle knihu dočetl, klobouk dolů. Né že by byla ošklivá, ale spíš je hrozně složitá. Navíc pro lajka, který vůbec nic neví o medicíně, takže čte a vůbec neví, jestli má pacient zlomenou nohu nebo vnitřní krvácení (poukazuju tím i na sebe, protože i na mě byla knížka moc velký sousto).
– Pedros – 

Tenhle komentář je geniální hned v několika rovinách a byla by věčná škoda se o něj ochudit!
O autorovi jsem nikdy neslyšela a obálka ani anotace by mě ke čtení nejspíš nezlákaly, a to by byla věčná škoda. Jestli jsem si potřebovala saturovat narůstající potřebu plnokrevnýho románu a skutečných lidech, líp jsem si vybrat nemohla.
To, že hlavní postavy jsou siamský dvojčata, který vyrůstaj v etiopský nemocnici vedený řádovou sestrou během diktatury pološílenýho císaře, sice zpětně vzato působí jako celkem exotika, ale během čtení mi to ani na chvilku nepřipadalo nějak výrazně odlišný od toho, co by se mohlo stát v úplně jiný době na kterýmkoli místě na světě.

Michele Campbell – Vždycky je to manžel

Obal se mi nelíbil, název jo a po tý předchozí knížce jsem si prostě vymejt mozek potřebovala. Nějak nevím, co k tomu napsat, kromě toho, že se to dobře četlo, většina postav mi nijak extrémně nelezla na nervy a vraha jsem si správně tipla někdy v polovině, takže to překombinovaný pseudodramatický rozuzelní už mi přišlo spíš tak trochu jako sranda, ale na léto k vodě možná dobrý – hlava z toho totiž nikoho zaručeně nerozbolí.

 

Ráda bych si tady vyhlásila vítěze své soukromé soutěže o knihu měsíce, ale nemůžu, protože se nejsem schopná rozhodnout mezi Osadou a Řezem. Jistý je, že ani s jednou nešlápnete vedle, tak si je přečtěte obě a dejte vědět, která je podle vás lepší – dost by mě to totiž zajímalo! 😉

Odpovědět