Blog

Co jsem četla v únoru

Jak ten únor začal neslavně, pokračoval už jen dobře (aspoň co se knih týče) a to mě vyloženě potěšilo. Nejdřív se mi ani nechtělo věřit, že jsem to všechno přečetla, ale bude to tím, že večer už nic jinýho dělat nedokážu. Potřebuju TICHO a hlavně aspoň na chvíli aspoň mentálně vypadnout z reality, což díky tomu čtení zatím pořád zvládám.

Elena Ferrante – Tíživá láska

Jedno z předsevzetí pro letošní rok je Nedočítat knihy, místo kterých večer radši čumím do telefonu a tahle Ferrante to odnesla jako první.
Netvrdím, že to bylo špatný, ale když mi i po dvou třetinách bylo srdečně jedno, co se stane dál a všechno to psycho mi ůlbec nedělalo dobře, usnesla jsem se, že je nejvyšší čas to utnout a nelituju.

Celeste Ng – Ohníčky všude kolem

Tohle bylo naopak úplně skvělý a přečetla jsem to skoro na jeden nádech. Navíc jsem na to musela neustále myslet, takže mi dva dny trvalo, než jsem otevřela něco dalšího. Spousta témat, osudů, příběhů, nijak extra rozpitvávaných a přesto uzavřený a propojený dohromady tak, aby nikde nic nepřebejvalo.

Karin Lednická – Šikmý kostel 2

Bála jsem se, že už si nebudu pamatovat, o čem byl první díl, že to bude nastavovaná kaše a že nebudu dělat nic jinýho, dokud to nedočtu. Splnilo se naštěstí jen to třetí a ty dva dny jsem si fakt užila! Už teď se těším, co bude dál – kdy že má vyjít to pokračování?!

Casey McQuiston – Červená, bílá a královsky modrá

Oddychovka jako hrom. Po těch předchozích dvou knihách jsem si potřebovala trochu odpočinout od reality a co může bejt přitaženější za vlasy než představa, že se syn americký prezidentky zamiluje do vnuka britský královny? Bylo to milý, vtipný a s totálním happyendem, takže pro přecpanej mozek značka ideál.

Hana Marie Körnerová – Hlas kukačky

K tomuhle nějak nevím, co napsat. Četlo se to dobře, ten příběh mě zajímal, ale celý to vyprávění bylo takový neslaný nemastný a bez emocí, že mi vlastně nikoho nebylo líto, nikdo mě nerozčiloval ani nepobavil a ty rádobyvzdělávací historický exkurzy a poznámky pod čarou mi přišly úplně postavený na hlavu…
Myslím, že s Körnerovou pro jistotu skončím, protože se bojím, že by mohlo bejt ještě hůř.

Colleen Hoover – Námi to končí

Cha! Párkrát jsem na tohle někde narazila a podle nadšených komentářů na Databázi knih jsem, nevím proč, nabyla dojmu, že jako oddychová pandemická literatura by to nemuselo bejt špatný a jako přelomový dílo o domácím násilí bych to neměla vynechat.
Cha!
Jakmile se poprvé objevil „sparťansky“ zařízený pokoj (neuvěřitelný, kolik překladatelů a korektorů nejspíš netuší, že není Sparta jako Sparta), začala jsem mít neblahý tušení. Větu „když po mě rozmazával kravskou mrvu, byla to ta nejvíc vzrušující věc, co se mi kdy stala,“ budu mít na sítnici vypálenou ještě hodně dlouho a to, že ani ta sbírka hladových rtů, vzrušených stenů, lapání po dechu, tlumených výkřiků, omdlívání rozkoší a křečí vyvrcholení mě nezastavila, vypovídá o stavu mýho intelektu víc, než bych chtěla.
Tak nic no.
Dočetla jsem to, základní myšlenka dobrá a až na ty hysterický sexuální scény a nekonečnou řadu neuvěřitelně náhodných setkání mě to vlastně i bavilo, ale stačilo.

Alen Mešković – Stan pro jednoho

Ukulele Jam mě fakt vzalo. Vzhledem k tomu, že v tomhle pokračování už Miky není puberťák, ale někdo na prahu dospělosti, komu všechny konsekvence situace uprchlíka až moc dobře docházej, to bylo o dost míň vtipný a o něco hustší, ale výborný úplně stejně.

Kateřina Dubská – Člověk Gabriel

Jestli něco bylo krásně napsaný tak tohle. Osud jednoho člověka, kterej nežije úplně standartně, i když se o to fakt usilovně snaží, popsanej tak, že i ty hnusný věci a zážitky vlastně působily jako balzám na nervy.


Celkem vzato už se příště obejdu bez celý Collen Hoover, Ferrante byl úlet, ale šanci jí ještě dám a tuhle Körnerovou sice jako první volbu doporučovat nebudu, ale zbytek byl perfektní!

Odpovědět