Blog

Co jsem četla v únoru

Co jsem četla v únoru

Něčím jsem se nemohla vlbec prokousat, něco jsem sežrala za dva večery a něco jsem vůbec nepochopila. Už to skoro začíná bejt tradice nebo co. Abych se neopakovala, tak jako novinku znovuobjevuju audioknihy, čímž úplně porušuju svůj autistickej zvyk nikdy nemít rozečtených víc knih najednou. Kupodivu mě to ani neirituje – že by to poslouchání zasahovalo nějaký jiný mozkový receptory? Budu to muset ještě naštudovat!Co jsem četla v únoru L´udmila Ulická – Zelený stan

Zpětně vůbec nechápu, proč mi tvralo tak dlouho, než jsem se pročetla až ke konci. Buď jsem už natolik zdegenerovaná, že potřebuju jasnej příběh z bodu A do bodu B, nebo jsem u toho víc přemejšlela než četla. Třeba to bylo jen tím, že tři děti na horách člověka vyříděj natolik, že usíná po pár stránkách s knížkou na ksichtě a pak to holt ubíhá pomalu.
Nic to nemění na tom, že jsem si celou dobu připadala jako Forrest Gump naruby – na tý lavičce jsem seděla já a lidi, který si náhodně přisedli, na mě vychrlili svůj životní příběh. Pak se sebrali, někam zmizeli a už jsem o nich neslyšela. Kromě těch tří hlavních postav – ty se vždycky aspoň na chvíli vrátiliy čímž mi poskytly tu jistotu ohraničenýho vyprávění, kterou potřebuju, abych se ve všech těch úvahách úplně neztratila.

Jeannette Walls – Skleněný zámek

Neuvěřitelný! A to ve všech smyslech toho slova. Kdyby to nebyla autobiografie, odložím to v půlce, protože si řeknu, že má autorka přebujelou fantazii a problém s přeháněním. Takhle jsem se nemohla urvat a kdybych byla v kině, několikrát bych musela zavřít oči. Znáte ten pocit, když se bojíte číst dál, protože tušíte, že to bude ještě hustší a zároveň nemůžete přestat? Jestli ne, tak u týhle knížky ho možná zažijete.
I po týdnu o tom všem musím přemejšlet – jak je možný, že někdo vyroste v něčem takovým a stane se z něj normální člověk, proč maj některý lidi děti, nakolik je potřeba mít domov a základní životní jistoty, kolik se toho dá v životě zažít a nezbláznit se a hlavně o tom, že vztahy v rodině můžou bejt fakt silný bez ohledu na to, jak šíleně žijete.

David Mitchell – Dům za zdí

Tohle bylo vedle jak ta jedle (možná i dvě). Vůbec mě nenapadlo, že někdo, kdo napsal Atlas mraků, by mohl zplodit něco, co mi tak strašně nesedne. Přitom ta myšlenka, že v jedný zastrčený uličce se jednou za devět let objeví vrátka, kterýma někdo projde a už se nikdy neobjeví, se mi pro začátek zdála slibná. Když ale zmizel třetí člověk, aniž by se všechno  začalo jakkoli propojovat, nebo aspoň nějak vysvětlovat, začínala jsem bejt trochu otrávená a ten pocit mi vydržel až skoro do konce. Deset stran před ním jsem totiž usnula jako mimino. Ani se mi to vlastně nechtělo dočítat, protože už mi došlo, že je to natolik šílený, že se tam může stát absolutně cokoli a nic z toho mě vlastně nezajímá, což i nastalo. Asi holt nejsem ta pravá cílová skupina.

M. L. Stedmanová – Světlo mezi oceány

Druhá únorová knížka, od který se nešlo odtrhnout. Příběh strážce majáku, kterej se blbou shodou okolností ocitne v situaci, ve který žádný řešení není to správný a ať udělá cokoli, vždycky se někdo bude trápit. Postavy popsaný tak, až vyskakovaly ven ze stránek, zápletka sice na hranici, ale naprosto uvěřitelná a závěr do poslední chvíle nepředvídatelnej. Na prvotinu prostě perfektní!

A ještě ty audioknihy, když už jsem to nakousla:
Co jsem četla v únoruMichaela Klevisová – Ostrov šedých mnichů

Detektivka odehrávající se na ostrově v Holandsku, popsaným tak věrohodně, že jsem až do půlky netušila, že autorka je Češka. Evidentně nastal čas rozšířit si obzory, protože jsem o ní nikdy neslyšela – a přitom píše fakt dobře!

Andy Weir – Marťan

Tohle se mi hrozně nechtělo poslouchat. Nemám totiž ráda sci-fi a bála jsem se, že mě čeká příběh o zoufalým zeleným mužíčkovi s očima na tykadlech. To jsem se teda pěkně spletla! Příběh astronauta, kterej shodou okolností zůstane sám na Marsu a musí doufat, že se nic nepodělá do doby, než ho odtamtud někdo dostane, by nemohl bejt zábavnější.

A co vy? posloucháte audioknohy? A nemáte nějakej tip? Nějak nevím, kde pokračovat 😉

Komentáře

  1. Zrovna jedu Pána Ohně od Petera Maye 🙂 A ten Mitchell až tak špatnej nebyl, myslím, že srovnávat novelu s románovou fugou je trochu nefér, je to skoro na tý úrovni, jako když čtenáři vyčítají Anthony Doerrovi, že Zeď vzpomínek je v porovnání se Světly moc „povídková“… A Marťan je the best! „Posnídal jsem bramboru s vicodinem.“

    1. Petera Maye si chci taky poslechnout! A tem Mitchell – nesrovnávala jsem formu, ale obsah – asi jsem to nějak divně napsala, protože takhle jsem to vůbec nemyslela 😉

Odpovědět