Blog

Co jsem četla v září

Jestli jsem až doteď měla někdy pocit, že jsem si blbě vybírala knížky, tak jsem se teda pěkně spletla. Tohle září jsem to totiž deifinitivně zabila. První jsem sice přečetla relativně rychle, ale nějak jsem to celý nepochopila. S druhou jsem se opozdila asi tak o dvacet let a ta třetí mě skoro zničila. Celkem slušná bilance, ne?
Skoro se mi chce brečet, že jsem si na sebe ušila takovej bič a teď o tom utrpení ještě musím psát, ale budu statečná a vezmu to hákem, ať si zbyečně neprodlužuju.

Dorota Maslowska – Zabila jsem naše kočky, drahá

Znáte Databázi knih a Čtenářskou výzvu? Já už jo a skoro toho poznání lituju. I když tohle jako kniha od autora ze sousedního státu ještě nebylo tak strašný. Popravdě jsem se docela i těšila, protože od Maslowský jsem kdysi četla Červenou a bílou, a i když nejsem schopná říct, o čem to bylo, pamatuju si, že mě bavila.
Nevím, jestli můj čtenářskej zážitek poznamenalo to, že jsem zestárla já, nebo ona, ale jedna z nás někde udělala chybu. Když jsem si v recenzích četla chvalozpěvy na postmodernistický obrazy a inovativní použití jazyka, už jsem trochu tušila, že to není přesně to, s čím chci trávit odpolední uspávání (Krakena) a večerní polokóma (svoje).
Ačkoli jsem dočetla před měsícem, ještě pořád mi nedošlo, na kterou strunu mi to mělo zabrnkat a obávám se, že už ani nedojde.
Nicméně tu položku ve čtenářský výzvě mám odškrtnutou, tak aspoň že tak.
(jo, jsem intoš roku!)

John Green – Hvězdy nám nepřály

Po Dorotě jsem si strašně potřebovala přečíst něco, kde nebude za každým slovem skrytých tisíc jinotajů a z čeho mi nebude naprázdno šrotovat v hlavě. Nevím, jestli knížka o smrtelně nemocných lidech kterým ještě není ani dvacet, je to pravý odpočinkový čtení a možná jsem větší cynik, než bych byla ochotná si přiznat, ale prostě to tak vyšlo.
Od začátku bylo jasný, že jeden z nich umře a nebude to vypravěč. Jasně, bylo to smutný a kdyby mi bylo šestnáct, možná bych si i pobrečela. Ale spíš ne, tyhle sladkobolný příběhy mě, aspoň myslím, nebraly ani tehdy.
Nicméně chápu, že to byl svýho času bestseller a četlo se to rychle, takže tohle jako úplnej propadák neberu.

Viet Thanh Nguyen – Sympatizant

A je to tu. Další bod podělaný Čtenářský výzvy. Kniha od držitele Pulitzerovy ceny. Že já blbá si nevybrala cokoli jinýho!
Popravdě jsem o tom nikdy neslyšela a kdyby u nás v knihovně neměli hned u vchodu regál s vybranejma knížkama, ani bych po ní nesáhla. Ale o tom Pulitzerovi se píše už na obalu. Pěkně vepředu. Vzadu pak je spousta výkřiků o genialitě autora, napínavosti děje a další superlativy, který ty lidi, co je napsali, zřejmě vyplodili pod vlivem mě neznámých drog.
Možná riskuju, že budu vypadat jako úplnej idiot a ignorant, ale já to vůbec nepochopila!
Skoro čtyři tejdny jsem se dvakrát denně přemlouvala k tomu, abych to aspoň na chvilku otevřela. Uznávám, že o tom, co se dělo lidem, který utekli z Vietnamu před komunistama jsem neměla ani páru, ale nemůžu říct, že bych po přečtení tohohle „zásadního“ díla byla o něco moudřejší.
Vždycky když jsem začínala mít pocit, že se tam konečně odehrává něco, co mě nějak vtáhne do děje, ukázalo se, že není do čeho vtahovat. A to závěrečný nechutný popisování mučení při výslechu, zabírající snad padesát stran mě dorazilo úplně.
Nenapadá mě žádná jiná knížka, která by mě tak strašně znechutila. A to včetně učebnice staroslověnštiny.

Vím, že to opakuju pořád dokola, ale asi jsem potřebovala opravdu hodně velkou ránu do hlavy.
Sympatizant měl 400 stran, což už je dostatečně těžká bichle na to, aby se mi po úderu s ní rozsvítilo.
Odteď už vážně nebudu dočítat nic, co mě ani po první třetině nezačne bavit.
Toho času na čtení je totiž moc málo na to, aby se s ním takhle debilně plýtvalo.
Howgh!

PS: Jestli existuje někdo, koho to bavilo a vysvětlí mi, co mi uniklo, budu rozhodně jedině ráda!

Komentáře

  1. Jsem četla tu Maslowskou, ale už si ani nepamatuju, jestli mě to bavilo :-X Každopádně to bylo krátký a rychle to ubíhalo (když jsem si pak přečetla ten popis na konci knížky, měla jsem pocit, že jsem četla něco úplně jinýho, ale nevadí)

    1. No za tu Maslowskou můžeš ty! Jsi mi psala, že se to rychle četlo 😀 Což je pravda, stejně jako to s tím popisem na konci. Jsem ráda, že nejsem jediná, kdo to nepochopil!

  2. Jsi trubka 😀 Pulitzera dostal třeba i Doerr nebo Junot Diaz – a vůbec hromada lidí, co píšou dobře, a který má buď mamka nebo já doma, stačilo říct 😛 (nebo třeba ten Diaz je fakt boží!)

    A Hvězdy nám nepřály jsem si v jakýmsi návalu koupila v době, kdy frčely, sežrala je za odpoledne a pak jen čuměla, co s tím ku*va všichni mají?!

    Jo a autor z vedlejšího státu, stejně jako kniha začínající otázkou, mi stále ještě chybí 🙂

    1. Asi jsem všechny dobrý knihy s Pulitzerama už vyčerpala a teď budu navěky muset číst ty srágory 😀

Odpovědět