Blog

knížky září

Co jsem četla v září

Dvakrát jsem se trefila přesně, dvakrát totálně vedle. Pokud nevíte, co číst a hlavně co ne, tak tady to je:knížky září

Riikka Pulkkinen – Zapomenuté šaty
Šaty jsou ve skříni babičky, která umírá na rakovinu. Podle toho, co jsem si přečetla na zadní stránce knihy, byli svýho času Finové úplně nadšený tím,jak se postupně příběh oněch šatů odkrývá. Já jsem asi málo Fin. Celou dobu jsem čekala, kdy přijde ta bomba, nebo aspoň nějaký neočekávaný odhalení. To, že jsem se nedočkala a přitom jsem se prokousávala větama typu „Každý potřebuje lásku“ nebo „Nikdo by neměl být sám“, mě štve ještě teď. Nejsem literární vědec a nepotřebuju číst velký pravdy o podstatě vesmíru, ale aspoň nějakou tu zápletku v knížce prostě potřebuju. Tohle jsem dočetla a znovu si přísahala, že se už konečně musím naučit nedočítat, protože času na čtení je málo na to, abych s ním plýtvala nad banalitou.

Fredrik Backman  – Muž jménem Ove
Jestli jsem něco očekávala, tak hlavně to, že se nebudu nudit. Vzhledem k tomu, že ty dvě předchozí knížky, co jsem od Backmana četla (Babička pozdravuje a omlouvá se a Tady byla Britt-Marie) vnucuju každýmu, kdo neví, co číst, jsem věřila, že si spravím chuť. To se mi rozhodně splnilo. Dokonce jsem se snažila číst pomalu, aby mi to dýl vydrželo, ale nakonec jsem ji sežrala téměř na posezení. Ove je prostě týpek a celá knížka důkaz toho, že zdánlivě banální příběh se dá napsat tak, že ještě o půlnoci zuřivě obracíte stránky, přestože víte, že až se Kraken ve čtvrt na šest vzbudí, budete praštěný palicí.

Simon Mawer – Skleněný pokoj
Loni v létě jsem s megapupkem a ve čtyřiceti stupních absolvovala prohlídku vily Tugendhat, na kterou jsem se těšila několik let. Nestíhala jsem valit oči a celou dobu jsem si říkala, že tohle je přesně to místo, kde bych se nikdy nemohla cejtit jako doma. Nikde ani ťuk navíc. Na pohled dokonalý, ale to, jak tam mohli žít (a navíc s dětma) mi hlava prostě nebere. Tenhle příběh historie jednoho domu a rodiny, která o něj přišla skoro rychlejc, než ho stihla vymyslet a postavit, bych líp nevymyslela. Věřila bych skoro všemu, i když to prý není pravda.
Jo a zase jsem se nevyspala!

Katherine Pancolová – Žluté oči krokodýlů
Září byl evidentně měsíc sebepoznání. Nejen, že nechápu finský nadšení, ale dokonce ani to francouzský. Přestože jsem si to na začátku příběhu nemyslela, zase jsem nějak sáhla vedle. Pokud se na obálce dočtete, že příběh má být o tom, jak jedna sestra kvůli penězům napíše knihu, kterou ta druhá vydává za vlastní, aby se stala zajímavou (protože peněz má dost a neví co se sebou) a dojde k tomu na straně stopadesát, je něco špatně. Aspoň pro mě. Polovinu postav jsem nepochopila, příběh minimálně dvou z nich se ukázal tak přitaženej za vlasy, že by se ani v telenovele nemuseli stydět a míň očekávatelnej závěr si už ani představit nedovedu. Sakumprdum šest set příšerně ukecaných stran a nic z toho.
Ty další dva díly tímpádem s klidem odnesu neotevřený zpátky do knihovny a příště snad budu mít šťastnější ruku při výběru.

Co jste četli vy?

Ověřených tipů totiž rozhodně není nikdy dost (jak je asi úplně jasně vidět 😉 )

 

Uložit

Uložit

Komentáře

  1. U Žlutých očí bych se navíc bála, jak dopadl překlad, víme, jaký praktiky Jota provozuje, že ano… A kdybys chtěla své dočítací mánii dostát, věz, že to je triologie! A je to velice populární, holt máš smůlu, že prostě nejsi (pod)průměrný čtenář a (pod)průměrná literatura ti nestačí. Co jsem četla já (kromě Britt-Marie) vědět radši nechtěj… 😀

  2. […] o stobrko: Simon Mawer – Pád Tohle jsem si půjčila hned, jakmile jsem dočetla Skleněný pokoj, protože jsem usoudila, že když někdo umí psát, nezplodí blbost ani kdyby chtěl. Přestože […]

Odpovědět