Blog

12

Jak jsme si porodili Kačenku (v patnácti bodech)

Za pár minut to bude přesně rok, co jsem začala slibovat, že to všechno sepíšu.
Protože prodleva delší než 365 dnů je už i na mě silný kafe, usoudila jsem, že ta pravá chvíle nastala právě teď. Má to i svoje výhody – nepamatuju si už minutu po minutě a tímpádem to nebudu psát (a vy číst;) dvě hodiny a zároveň nic podstatnýho nechybí, protože v životě je jen pár dnů, na který člověk nikdy nezapomene a tenhle k nim rozhodně bude už napořád patřit.

Když máte jedinou ségru, která čeká svoje (prej)poslední miminko a chce, abyste u toho byli s ní, nejdřív tomu nemůžete uvěřit, pak hodinu dojetím brečíte, dlouho se těšíte a pak skoro tři tejdny nepijete před spaním víno, ani si na noc nevypínáte zvonění na telefonu, protože CO KDYBY to bylo zrovna dneska, že jo.

Další výhodou toho, že nejste otec-u-porodu-a-spolustvořitel-toho-všeho je, že nemusíte absolvovat naživo předporodní poslíčky, strachy, stresy a zbytečný cesty do porodnice pár dnů před tím skutečným dnem D. Máte to ale samozřejmě online, takže žaludeční neuróza vás tak jako tak nemine. Naopak. Tisíckrát študujete navigaci, počítáte, jak dlouho vám to bude trvat do Neratovic a začnete usínat s mapou pod polštářem, protože CO KDYBY to bylo zrovna dneska a vy jste dojeli někam, kam vůbec nechcete.

Přesto všechno vás v neděli ráno úplně rozstřelí, když na telefonu vidíte, že celou noc se něco dělo a vy (nejspíš díky nulovým dávkám alkoholu) jste spali jak pařez. Najednou už to není žádný CO KDYBY, ale je to JAKOTYVOLEFAKTDNESKA a vám dochází, že jste si to celý nevymysleli.

Tak nějak to maj podle mě všichni, kdo se někdy ocitli v podobný situaci. Dál už musí každej sám. Třeba takhle nějak:

1. Je asi osm ráno, v jedný ruce držím kafe, druhou si podle googlu zuřivě maluju mapu. Jo jasně, přesně vím, kudy do porodnice, jen mi jaksi nedošlo, že nejdřív je potřeba dovézt hlídací babičku do Prahy a co kdyby se náhodou vybila navigace, že ano.

° Evidentně jsem už tou dobou nebyla při smyslech, protože když jsem na první světelný křižovatce z toho kafem pocintaným cáru papíru četla pokyny typu „vlevo hned za kolejema a pak přes koleje vpravo“ nevěděla jsem ani jak se jmenuju, natož kudy mám jet.

2. Sedíme v autě. Tomáš řídí, já nerodím, takže nemusím sedět vzadu a protože je neděle ráno, kupodivu jedeme celkem svižně. Jíťa chvílema hekne, kontrakce měříme na hodinách u rádia a jsou asi co tři minuty, takže nikdo nepochybuje o tom, že tentokrát fakt nejedeme zbytečně.

° Vůbec netuším, jak jsme se tam ocitli, ale vzhledem k tomu, že babička s námi není, usuzuju, že jsem trefila, kam jsem měla, vysadila ji a přesedla jsem si do jinýho auta. Jsem dobrá!

3.  Stavíme na benzínce. Nevím proč, a to až do chvíle, kdy Tomáš vychází ven a v rukou vítězoslavně třímá… porcovací kleště na kuře! Vtipkujeme, že klidně můžem rodit hned teď, když už nástroje na nástřih bysme teda měli a jedeme dál.

° Dlouho jsem nechápala, kde se ty kleště na benzínce vlastně vzaly a hlavně, proč má někdo, kdo veze rodící manželku, myšlenky na grilovaný stehýnko, ale prej je tam za ty bonusový body přece nemohl nechat. 
°° Pokud to čte někdo, kdo rozhoduje o našich budoucích životech, tak já bych v tom příštím měla ráda nervy jako můj švagr. Předem díky!

4. Jedeme výtahem. Sedím v čekárně. Hledám automat na kafe. Piju kafe. Sedím venku. Je dopoledne, nikde ani noha, ptáci řvou, já piju další kafe a čumím, že jsme asi fakt v porodnici a budu teta. Podruhý.

° když už jsme u toho příštího života, tak by mi evidentně neuškodilo i o něco kratší vedení (to jen tak pro jistotu)

5. Jsme v nějakým divným a dost pokaděným parku u nemocnice. Doktor prej vypadal jako pedofil z německý detektivky a díky jeho „vřelému přístupu a lidskému chování“ je po kontrakcích. Zcela suverénně navíc tvrdil, že tohle teda rozhodně není porod a že každá rozumná žena by se nechala preventivně hospitalizovat.
Vzhledem k tomu, že jsme rozumný všichni tři (ač někteří nejsou žena), sedáme do auta s tím, že nám celý Neratovice můžou trhnout klepetem a že když se nic neděje, můžeme to nic jet v klidu dělat k babičce na zahradu.

° Dodneška nechápu, jak jsem to všechno mohla tak rychle a hlavně V KLIDU vymyslet, naplánovat a navíc přimět ty dva k tomu, aby mi věřili, že děláme dobře. Asi kombinace těch hektolitrů a kafe a pohledu na Jíťu brečící, že s takovým slizákem už nechce ani mluvit, natož rodit. 

 6. Jsme v Praze. Je něco kolem poledne. Jíťa se zavírá do ložnice, odkud se ozývá pravidelný pořvávání. Na to že nerodí, je podezřele častý a pravidelný, ale snažíme se tvářit, že nás to nenervuje a že je to vlastně normálka. Největšího mistrovství v tom dosahuje babička, která jí nandavá vrchovatej talíř francouzských brambor s tím, že je čas na oběd a že má určitě z toho neustálýho hekání hlad jako vlk.

° musím psát, že KUPODIVU nic nesnědla, nebo to tím jenom zbytečně prodlužuju?;)

7. Stojíme před barákem. Tomáš cpe Madlenku s babičkou do svýho auta, já vyndavám dětský sedačky z toho mýho a cpu si je do kufru. Jíťa mezitím nerodí někde na cestě mezi bytem, výtahem a parkovištěm. Když vidím ten nechutnej bordel a tunu drobků, co zůstala na sedačkách, snažím se to trochu hystericky smést aspoň na zem (když už ven to nejde), ale nedá se říct, že bych byla úspěšná.

° je hodně věcí, ve kterých se s mou sestrou lišíme, ale hranice vnímání čurbesu jednoznačně zaujímá čestné místo v první desítce. Už ve chvíli, kdy se uprostřed toho prasečáku uvelebila a ani si ho nevšimla, mi mohlo bejt jasný, že o sobě neví. Nechápu, že nebylo. 
Že by moc kafe?

8. Jedeme po Praze. Pomalu, protože přes koleje to drncá. Bavíme se o Vraždách z Midsommeru a dětských jménech, který poslední dobou vídáme v okolí a který by se spíš hodily na psa. Prostě takovej normální nedělní výlet k babičce.

9. Jsme na dálnici. Snažím se jet pomalu, ale drncá to jako prase. Jíťa se ptá, jestli neva, když si klekne. To mi rozhodně neva. Spíš mně jí je líto (kdo nikdy nejel s našima dětma autem, když si dávaj rohlík, ten nepochopí). Ve chvíli, kdy přestane mluvit si říkám, že drncat to bude stejně a šlapu na plyn. Bojím se dívat na hodiny, protože kontrakce jsou čím dál častější. V mezičasech se mi omlouvá, že řve a já jí naopak neustále opakuju, ať kouká řvát, protože mě to uklidňuje a aspoň vím, že je živá;)

10. Sjíždíme z dálnice. Zbývá projet pět vesnic a jsme v porodnici. Kupodivu už i mně je jasný, že nikam jinam nemá smysl jezdit. Ve třetí vsi před Nymburkem se uklidňuju tím, že mám v kufru čistou mikinu, do který to miminko kdyžtak chytím, aby se hned v první minutě života nemuselo válet ve strouhance. Taky jsem pevně rozhodnutá zavolat 911, čímž se absolutně uklidním a poslední vesnici projíždím devadesátkou.

° poučení do života – nikdy, opravdu NIKDY nemyslete před porodem na americký detektivky a už vůbec se o nich nezmiňujte nahlas! Můžete totiž pod jejich vlivem učinit rozhodnutí, díky němuž budete i po roce vypadat jako absolutní dement.

11. Parkujeme před porodnicí. Tomáš přijíždí během pár minut (nevím, kdy se zbavil babičky a dítěte, ale evidentně to udělal rychle).
Vybíhám do druhýho patra a říkám sestřičce, že jim vezu ségru. Na dotaz, kde ji mám, inteligentně odpovídám, že asi rodí někde na těch schodech. Přiblble se usmívám, načež se z ohybu schodiště vynoří Jíťa a mezi kontrakcema se snaží usmívat podobně přitrouble.

° nějaká genetická chyba nebo co;)

12. Asi vypadáme, že jsme si to vymysleli, protože když se konečně najde někdo, kdo by jí vyšetřil a ukazuje se, že na žádný předporodní tanečky a procedury není čas, začne všechno svištět jak v nějakým zrychleným filmu. Najedou mám na sobě mundúr a už nás ženou na sál. 

 ° tohle je jediná fotka „před“, kterou jsem stihla ani nevím kdy a proč vlastně;)
 
13. Jsme na sále. Jíťa tlačí, Tomáš jí drží nohu a já nevím co bych, tak namáčím vatu a utírám jí ksicht, protože si až moc živě pamatuju, jak nechutně se člověk potí. Připadá mi, že na jedno nadechnutí tlačí snad půl hodiny a evidentně nejsem sama, protože sestřička se ptá, jestli je paní potápěč. Uklidňujeme ji tím, že ne, že jen běhá maratony, ale pak už na pokec není moc času, protože najednou je venku hlava a než se rozkoukám, tak i celá Kačenka.

14. Hned nebrečí, protože si lokla vody, ale během pár vteřin začne kňourat.
Je neskutečně mrňavá, heboučká, roztomilá a celá naše;)
Fakt neuvěřitelný!

15. Sedím v nemocničním kiosku, piju pivo (kafí už bylo pro dnešek dost), tlemím se jako magor a nejsem schopná ani napsat esemesku, jak se mi z toho fičáku klepou ruce. Vůbec nechápu, že ještě před hodinou jsme byly na tý dálnici a jak se to stalo, že najednou máme to miminko, který se podle MUDr. Chytrolína z Neratovic mělo narodit nejspíš až za měsíc.

°
°
° Zazvonil zvonec a během tří hodin jsme byli pěkně doma. Tentokrát už všichni čtyři;)

Hlavně že jsem tvrdila, jak to tentokrát vezmu hákem.
Ha. Ha.
Jako bych se neznala.
Neříct si ale, že 15 bodů je maximum, budu tady sedět ještě zítra.

Tak abych nezapomněla –
Kačence všechno nejlepší k významným narozeninám (protože prvním) a ať jí v životě jde všechno stejně po másle, jako ten příchod na svět!

°°° jo a díky, že jste mě vzali s sebou!;)

6 Comments

  1. Jéééje!! To je parádní porodstorka!
    (A kde je bod 16? Kdypak jste si dali to kuře?!)

    1. No vidíš! Jak jsem na takovou důležitou informaci mohla zapomenout?!
      Asi z toho udělám nějakou kuchařku na pokračování;)

  2. Jeeeeemine, to je doják! 🙂
    A vidíš, já měla za to, že užs to napsala loni 😀

    1. Prosímtě, proč jsi to neřekla rovnou? Mohla jsem se tvářit, že mám dávno hotovo;)

  3. Dekuju 🙂 přišla jsi no celou dobu naprosto v pohode a ledovém klidná 😀 jsem fakt rada, ze jsi tam se mnou byla!!!

    1. Fakt? Tak že bych se dala na poker? Měla bych to promyslet;)

Odpovědět