Blog

Jak ušít trojúhelníkovou deku (a nezbláznit se)

Jakmile jsem přestala dávat do kočáru fusak, ukázalo se, že potřebuju deku, která nepřikryje půlku bytu (jako ta, co už mám), ale jen mimino.

Kdykoli něco šiju, mám jasno ve dvou věcech – jak to bude velký a z čeho to ušiju.
Ta první se tímpádem vyřešila sama a tak nějak od oka jsem usoudila, že metr krát metr bude bohatě stačit.
S tou druhou mám věčnej problém.

 

Vytahala jsem půl skříně a nemohla se rozhodnout, na jakou barvu se chci koukat pokaždý, když někam povleču kočár. Přehrabovala jsem se v tom půl dne a pak jsem si vzpomněla, jak Pejsek a kočička pekli dort. 

Vzhledem k tomu, že poslední dobou maj i oni větší mentální kapacitu než já, usoudila jsem, že jejich postup vezmu za svý a na tu deku dám holt všechno, co se mi líbí – protože když to funguje jednotlivě, dohromady to přece nemůže vypadat blbě a basta fidli.

Nařezala jsem milion pruhů. Zpětně nechápu, co mě vedlo k přesvědčení, že sešít je jen tak do řad k sobě by byla nuda a trojúhelníky budou hotový raz dva, ale možná to bylo tím, že narozdíl od výše zmiňovaných savců mám jen dvě nohy a jsem tímpádem tak trochu hendikepovaná.
Takže jsem je sice sešila k sobě, ale jen po dvou, což byla asi ta poslední část procesu, která šla vážně rychle.

Vlastně ne – nakreslit čtverečky a rozpůlit je, bylo díky tomu pravítku taky hned hotový.

Jakmile jsem to podle těch čmáranic rozstříhala na cimprcapr, začalo to už trochu vypadat jako trojúhelníky a navíc mě všechny ty barvy uvrhly do nějaký extatický fáze, pod jejímž vlivem jsem vytáhla žehličku a…

… když jsem se snažila naplacato vyžehlit osmsetpadesátej trojúhelník, začalo mi docházet, že jsem fakt magor.

Kdybyste totiž žehlení nesnášeli stejně jako já a navíc do vás během celý tý piplačky někdo (nejsem bonzák, tak nejmenuju) neustále hučel, že na takový debility sílu máte, ale ten koš zmačkanejch košil stojí pod sušákem už pár tejdnů a on (pořád ještě nejmenuju!) nemá v čem chodit do práce, tak byste o sobě možná taky začali pochybovat.

Nicméně jsem to přežila a následně jsem dvě hodiny šíbovala trojúhelníkama po zemi a zkoušela, jak by ty výsledný čtverečky byly nejhezčí.

(nejmenovaná osoba měla sice kecy, že u takový zběsilosti je to jedno, ale od někoho, kdo chodí ve zmačkaný košili si tak asi nechám radit, tss)

Začíná mi připadat, že to píšu snad dýl, než jsem šila, takže stručně – sešít trojúhelníky do čtverečků…

… a jít se zabít všechny znovu naplacato vyžehlit.

Za odměnu jsem měla další hromadu, se kterou jsem tak dlouho hrála Kdejekuličkaneníkulička, až jsem se dobrala (pro mě) zcela logickýho uspořádání, do kterýho mi další nejmenovaná osoba mužského pohlaví v týhle domácnosti vběhla a tímpádem jsem se na celý systematický skládání vykašlala a narovnala jsem to vedle sebe jako pexeso.

Nejjednodušší způsob, jak celej ten chaos spojit dohromady, je po řadách. A protože kromě mě nikoho nenaplňovala nadšením představa stotřiceti čtverečků uprostřed obýváku (jsou tady všichni prostě divný), radši jsem si to očíslovala…

…znovu vyžehlila…

 

… sešila jsem k sobě ty řady a (už to ani nepíšu, protože i když to jenom čtu, mám žaludeční neurózu;)

Každopádně jsem zvítězila!


A protože zbytek se dal dodělat už téměř bez žehličky, šlo to skoro samo.

 

Zvítězila jsem.
Nejen sama nad sebou, ale hlavně nad tou podělanou žehličkou!

 

 

 

Takovej elaborát si rozhodně na závěr zasluhuje nějaký to poučení do budoucna. Škoda, že mě i při prohlížení fotek bolí z toho neustálího žehlení zápěstí, protože jinak bych uričtě nějaký zásadní moudro vymyslela!

Tak snad jen to, že i když se to na první (a druhej a asi i třetí) pohled nezdá, fakt je to jednodušší, než to na začátku vypadá.

A využít všechny ty sto let schraňovaný zbytečky a odstřižky na něco, co možná vydrží až do doby, kdy bude dospělá a bude to moct po flašce kořalky ukazovat kamarádům, jako další důkaz šílenství svý matky, má rozhodně něco do sebe!

Uložit

Komentáře

  1. Tohle musím ukázat T., aby přestal remcat, že skládání puzzle je šílenství. Kdepak. TOHLE je šílenství – a nádherný!!

  2. Koukám, co to tam máš napsaný na lístečkách a vono "modrá nahoře"! To mě nenapadlo a pak jsem měla problém, páč jsem nevěděla, jak to mám sešívat 😀

    1. A ještě jsem si všimla jedný vychytávky: tys tam ty trojúhelníky kreslila? To už bych asi nedošila nikdy, frkala jsem to rovnou pravítkem, jak Baťa cvičky :-X

    2. Až když to teď čtu, taky nechápu, proč jsem to dělala 😀

Odpovědět