Blog

Jarní facelift pergoly

Tohle je fakt dost děsný a asi bych se měla stydět, ale kašlu na to – je neuvěřitelný, jakej bordel se dá vygenerovat přes zimu, ale ráda bych do protokolu uvedla, že je to skoro za rohem a odnikud tam není vidět, takže to tam taky možná vzniklo samo.


Po důkladný inspekci bylo jasný, že to budu muset vzít od podlahy a tam se nezastavit. Během tý doby, co mi zabralo vynášení bordelu do popelnice a identifikace různých skvrn, z nichž se naštěstí nevyklubaly blitky, ale kapří žrádlo, jsem vymyslela plán.

Bylo jasný, že letos jen koště a hadr stačit nebudou a budu muset kapánek přitvrdit, protože třeba ty parapety nebudou vypadat dobře, ani když na ně vyleju celý savo a vyplácám flašku leštěnky (odhlédněme od fakt, že takovou věc nejen nevlastním, ale ani netuším, jak vypadá a kde se kupuje).

Tomu koštěti a hadru jsem se teda stejně nevyhla a zejména drhnutí ptačích bobků na dřevěným zábradlí bych ráda přenechala komukoli jinýmu, ale opět se stal ten zázrak, ke kterýmu dochází kdykoli, když začnu uklízet a poblíž nikdo nebyl.

Našla jsem ale spoustu houbiček a tuhle zázračnou vodičku, kterou si tady zapomněla mamka v době, kdy jsme gruntovaly po malování a s jejich pomocí jsem to nablejskala do stavu, kdy se mi přestal obracet žaludek.
Bod pro mě!

Další fáze by byla zábavná a jednoduchá, kdyby nebyla karanténa a zavřený všechny obchody s barvama. Jakmile mi to došlo, skoro jsem se zhroutila, ale když s něčím začnu, nemůžu přestat, takže jsem byla pevně odhodlaná to nějak vykoumat.
Na internetu jsem si vybrala skvělej odstín lazury na dřevo, což se mi zdálo jako dobrá varianta, protože by pod ní měly bejt vidět suky a vůbec ta kresba dřeva a příjemně jsem se zasnila. Pak jsem zvedla telefon a zjistila, že v nejbližším obchodě, kde je superochotná paní prodavačka, tenhle výkřik nejnovější technologie ještě nevedou a vrátila jsem se pěkně nohama na zem.
Asi jsem zněla natolik hystericky, že byla ochotná si sepsat po telefonu všechno, co potřebuju, ze svýho soukromýho čísla mi poslala několik fotek plechovek a vybraly jsme perfektní alternativu.
Předávka kontrabandu (neb nejsem malíř na živnost a tudíž nemám během karantény co nakupovat penetrace a balakryly) proběhla přísně tajně na parkovišti za obchodem a já se vrhla do akce Barva.

Tahle zeď je moje noční můra. Je totiž úplně vlhká a díky tomu se z ní ta omítka odlupuje úplným samospádem. Naivně jsem si myslela, že když koupím bílou penetraci, nějak se vsákne do tý zdi a zabarví ty šedý skvrny, ale sekla jsem se. Vsákla se perfektně a bleskurychle, to sice jo, ale nezabarvila ani prd.
Variantu rychlokurzu štukování a nákupu omítky jsem naštěstí zavrhla a usnesla jsem se, že nouzovej stav vyžaduje nouzový a rychlý řešení. Srát na to, že ta zeď je venku – je to pod střechou, takže skoro vevnitř a když už mi ta bílá zbyla z loňskýho malování bytu, přece ji nevyhodim.
Výsledek předčil moje očekávání – bála jsem se totiž, že mi ta odloupaná omítka bude pod štětcem dál odpadávat, ale evidentně ta penetrace nebyla zbytečná a nic se neodlouplo ani teď, po skoro půl roce.
Bod číslo dva (opět pro mě!)

Parapety. Velká chuťovka. Natřela jsem na bílo tu zeď za nima, což trochu pomohlo, ale asociaci Chánova jsem nějak hlavy nemohla dostat. Když natírat, tak pořádně a červená se jevila jako ideální změna.

Že bude tak lesklá, jsem sice netušila, ale co taky čekat od nákupu po telefonu.

Do výše zmíněnýho protokolu by se taky hodilo podotknout, že při příštím použití barvy na kov by možná nebyla od věci rouška, protože jsem se lehce přiotrávila, ale stálo to za to!

No a to nejlepší nakonec – barva mi dokonce ladila se skleničkou na víno, který jsem si z frustrace nad natíráním tý miliardy šprušlí nakonec musela otevřít, ale vyplatilo se.

A i když to doteď nechápu, vyšlo mi to úplně přesně a nemusela jsem složitě shánět na černým trhu druhou plechovku.

Poslední věc, která mi pila krev už dřív, ale teď v kontrastu se vším tím nově natřeným a blejskavým, vynikla extrémně, bylo tohle bambusový obložení. Kupovat nový se mi nechtělo – jednak nebylo kde a druhak jsem se bála, že když ho sundám, spadne s ním i zeď, tudíž nadešel čas na mou oblíbenou barvu ve spreji.

Vypadá to jako v cukrárně a je to boží!


Navíc bylo venku hezky a ten pocit, že člověk dělá něco s jasně ohraničeným začátkem a předvídatelným koncem byl úplně terapeutickej!

Odpovědět